Kapitola 8. Minulost

„Myslím, že by měl začít Gavain, byl tak nějak u všeho,“ řekla Morgana, když se Gariadon usadil na pátou stoličku, již si přinesl ze své nové ložnice. Akron odmítl opustit pelíšek na rákosové rohoži, a tvrdě ve vedlejší větvové místnosti předstíral spánek. Kolem kulatého stromku, který byl vlastně stolem, seděli vedle sebe dva elfové a naproti nim teta Morgana s dryádou Fámou. Gariadon mezi nimi s očekáváním poslouchal, co se mu chystají říct a nervózně poposedával před rostlým krbem.

„Tak dobrá,“ zamrkal zamyšleně Gavain a přátelsky poplácal světlovlasého syna dryády po rameni, „zasloužíš si znát celý příběh. Alespoň to, co vím a jak si ho pamatuji já.“

Morgana usrkla z hrnku, zkrotila neposedný pramen vlasů a podepřela si hlavu rukou v očekávání vyprávění. Fáma začala nervózně vrůstat do stolu a do podlahy svými neposednými kořínky, sezení jí zjevně nebylo příjemné. Druhý elf, krátkovlasý Ceirwan, se usmál, protáhl se, založil si ruce za hlavou a s úsměvem poslouchal. Kromě Gariadona musel být očividně jediný, kdo nevěděl skoro nic. Jenže on je cizí, napadlo Gariadona a zahlodala v něm rozmrzelost. Zvědavost ale pro tentokrát jeho vnitřní rozmrzelost převážila. Potřeboval odpovědi. Chtěl to pochopit.

„Tak tedy… Před sto jedenácti roky, což je podle lidského počítání pětapadesát zim,“ doplnil elf, když spatřil chlapcův překvapený výraz, „se narodil Vagar ab Silden. Syn Nikoho – sirotek. Jeho rodiče byli zřejmě mladí tuláci nebo potulní kočovníci, kterým lidé říkají cikáni…“

Gariadon si při té zmínce mimoděk vzpomněl na své dětství, kdy byla každoroční letní pouť Svobodných lidí do Jotunu velikou událostí. Do městečka se sjeli lidé z okolních vesnic, aby s nimi obchodovali, hráli o peníze, a nechali si od nich věštit svůj osud. Nebyli mezi nimi jen lidé, ale také nasvalení obři či drobní lidičkové, kterým říkali půlčíci, byla to sorta všech tvarů a barev, ale povětšinou byli světlovlasí nebo zrzaví. Nosili pestrobarevné oblečení, uměli házet s hořícími pochodněmi a voněli cizokrajným kořením. Jeho jotunská kamarádka Dattepi se vždycky tajně vplížila do stanu věštkyně a párkrát s Gariadonem tajně poslouchali, jak někomu věští budoucnost. Jejich nevázané mravy a zvyklosti je nutily nezapouštět kořeny, a proto se mnohokrát stalo, že po nich někde zůstalo cizí nemluvně, o které se nemohli nebo nechtěli starat. Mnohem víc než lidi, měli tihle cikáni rádi svoje krásné koně…

„… a nemluvně, jež později dostalo jméno Vagar,“ pokračoval elf ve svém vyprávění, „nechali mezi houněmi na trhu. Když už byli za humny, našel pastevec jménem Gerond ve svém zboží překvapení. Sám žádné děti neměl, a tak se opuštěného dítěte ujal. Já jsem byl tehdy ještě také dítě, neměl jsem ani třicet zim.“

„Cože?“ podivil se světlovlasý chlapec. „Ty si děláš legraci…“

„Ne, Gariadone, nedělám. My elfové počítáme čas jinak, také stárneme o dost pomaleji. O dospělosti se mluví nejdřív kolem osmdesátého roku, tedy podle vašeho počítání, po čtyřiceti zimách. Když se to vezme kolem a kolem, v podstatě jsme vrstevníci,“ mrkl na něj elf.

„Kolik ti vlastně je? Promiň… Otec říkal, že se na to nesmím ptát.“

„To je v pořádku. Otec se tě snažil chránit. Měli jsme dohodu, že z tebe musí vyrůst člověk.“

„Cože, dohodu? To jsem jako mohl být taky elf? Nebo… mi měly rašit větve ze zad? Promiň matko, tak jsem to nemyslel, ale… Neměli jste třeba pocit, že bych si to mohl rozhodnout sám?“

To bylo moje přání, chytila ho za ruku Fáma. Snažila se, ale přesto jí z ruky nervózně vykukovaly maličké výrůstky. Gariadon položil svou ruku chápavě na tu její. Usmála se sevřenými rty. A byl to ten nejkrásnější úsměv na světě… I když to možná nevypadá, jsem mnohem starší než oba elfové tady v místnosti. Zažila jsem časy, kdy bezohlední Královští upalovali náš lid na hranicích jako zlé duchy. Nikdy jsem nezapomněla na příkoří ani na zmar, který lidská pověrčivost přinesla. To je důvod, proč jsem odešla, než sis mě mohl zapamatovat. Lámalo mi to srdce, ale… Nechtěla jsem, abys byl jako já. A proto jsem požádala tuhle schopnou ženu, aby dohlédla na tvou proměnu. Měla tvůj vývoj usměrnit směrem k otcově větvi, a ne k mojí.

„Cože? To byl ten důvod, proč jsi k nám jezdila?“ vyštěkl směrem k čarodějce mnohem hlasitěji, než zamýšlel. „Byl jsem tvůj pokus?!“

„Sedni si, Gariadone, a nemluv se mnou tímhle tónem,“ vyskočila hbitě Morgana, a najednou to nebyla teta. V očích jí planul žár, z něhož chlapce zamrazilo. „To si vyprošuji,“ mávla čarodějka rukou. Převrhnutá stolička za jejími zády se sama postavila a přisunula se k jejím kotníkům. Opět se posadila, uhladila si rukávy, divoké kadeře si odhrnula z očí a úplně klidně pokračovala: „Nikdy jsi nebyl žádný pokus. Od začátku jsem naprosto dokonale věděla, co dělám. To za prvé. Za druhé jsem tvojí matce před dávnými léty slíbila službu. Fáma mě požádala, abych se o tebe postarala a dopřála ti normální život. Nemáš tušení, jak se mi to příčilo. Pohrdám normálností. A věř mi, dělala jsem všechno proto, abys měl co nejnormálnější dětství. Vždycky jsem v tobě viděla potenciál, sílu, rozum, zvídavost. Ale taky jsem se snažila dodržet svůj slib. Protože jsem to pořád byla já, alespoň jsem ti vyprávěla historii některých významných Ardeňanů. Ano, dělala jsem z toho pohádky na dobrou noc, ale znám spoustu mudrců a učenců, kteří by za některé z těch příběhů dali kdovíco…“

Gariadon mlčel, mrkal a nevěřícně hleděl na ženu, kterou znal celý život a najednou ji nepoznával. Trošku se jí bál, ale zároveň ji obdivoval. Možná víc než kdy předtím.

Morgana se narovnala, nadechla se a pokračovala: „Takže se laskavě uklidni a poslouchej Gavaina, pokud chceš slyšet i svoji pohádku.“

„Děkuji,“ usmál se elf. „Ptal ses mě, jak jsem starý. Je mi osmdesát pět lidských let.“

Gariadon se zatvářil ohromeně a nemohl si nevšimnout, jak po sobě obě dámy potutelně mrkly.

„V našich měřítkách jsem jen o chlup starší než ty – sotva dospělý.Tvůj otec, Vagar, se narodil, když mně bylo pade… tedy dvacet devět lidských roků. Což je u nás děcko,“ naznačil rukou výšku malého chlapce. „Můj otec, jako jediný elf v těchto končinách, opouštěl Eliador, aby obchodoval s lidmi, což jsem pak převzal já. Napadlo tě někdy, proč jste jako jediní měli dveře směrem z vesnice, namísto do vesnice?“

„Protože tam byla stodola, a blíž na pastviny…“

„Ne, protože tam bylo blíž lesu. V dobách, kdy les byl nepřítelem a kdy se stavěl váš statek, se nesmělo vědět, že elfové chodí do vaší vsi. Ani, že s námi pastevci obchodují vlnu. Váš statek už od samého počátku obchoduje s lesním lidem, a dodává nám tu nejlepší vlnu. Tedy… dodával,“ smutně se usmál.

„Já statek obnovím! Budu někde dělat čeledína a pak si znovu pořídím stádo a…“

„Obávám se, že to není dobrý nápad,“ zatřásla hlavou Morgana. „Ten démon rozhodně nepřišel kvůli ovcím, a pochybuji, že šel po vašem statku náhodou,“ odfoukla neposednou loknu.

„Cože?“ zarazil se Gariadon. „On na nás zaútočil schválně?“

„Vydrž, Gariadone, až skončím, možná to bude dávat větší smysl,“ pokračoval elf. „Jako dítě jsem mohl výjimečně jezdit se svým otcem za obchodem. Obchodoval se starým Gerondem, jenž měl malého chlapce, Vagara. Byl jsem tehdy asi jen o hlavu vyšší než on a často jsme si povídali a běhali spolu na pastvinách, zatímco naši starší se věnovali obchodu. Během několika krátkých let mě Vagar dorostl a začal vyzvídat. Proč mám jiné uši, kam vždycky jedu, proč se do lesa nesmí a podobně. Prozradil jsem mu něco málo o elfech, ačkoli se to nesmí,“ ohlédl se elf přes rameno, jako by pořád dělal něco zakázaného. „Vagar mi slíbil, že to bude naše tajemství, a že mě neprozradí. Stali se z nás dobří přátelé, a je dost možné, že kdyby byl Vagar… jiného ražení,“ zaleskly se elfovi oči, „bydlel bych dnes možná ve statku já…“ Gavain se smutně usmál, když se ve vzpomínkách vrátil o čtvrt století zpátky. Ceirwan ho jemně pohladil po rameni a usmál se na něj.

Chlapec si nebyl jistý, nakolik druhý elf rozumí vyprávění jeho rodinného přítele, ale přišlo mu přinejmenším podivné, že ho podporuje v lásce k někomu jinému, jakkoli nemožná ta láska může být. Zatím vždycky viděl jen vztahy vlastnické, skoro majetnické, kde i pomyšlení na něco takového, navíc mezi muži, bylo přinejmenším podivné…

Elf se nadechl, zamrkal a pokračoval: „To důležité se stalo, když mně byly asi sto dva roky, tedy Vagarovi něco přes dvacet. Dlouho jsem odkládal cestu na zkušenou, protože jsem nechtěl odejít od svého nejlepšího přítele. Chodil jsem tehdy za Vagarem na pastvu, kdykoli to bylo možné. Otci se ale naše rostoucí přátelství nelíbilo, takže jsem najednou musel bez rozloučení odjet na deset roků na jih, do města Alqualonde. Nikdy jsem si tam nezvykl. Moc elfů i lidí, pořád někam spěchali, všude někdo křičel… Ale na… jak se to řekne?“ pohlédl tázavě na čarodějku. „Gynasiwm?“

Čarodějka pokrčila rameny a potřásla loknami. „Cvičiště? Sportoviště?“

„No, tak tam jsem poznal Ceirwana,“ přikývl elf a položil ruku na ruku svého druha. „Sblížili jsme se, a já ho přesvědčil, aby jel se mnou na sever a stal se tu hraničářem. Po návratu jsem chtěl o všem povědět svému příteli Vagarovi, jenže ten nebyl doma. Ovce se pásly daleko na severu, a starý Gerond ležel nemocný v posteli. Když mě uviděl, puklo mu srdce. Díval jsem se noc co noc z okraje lesa a čekal. Vždycky jsem miloval pohádky o vílách ze stromů, ale upřímně jsem na ně moc nevěřil. V době, kdy jsem na tvého otce čekal na kraji lesa, jedna pohádka vystoupila přímo ze stromu přede mnou, a spřátelili jsme se.“

Dryáda se usmála a mírně pokynula hlavou, aby pokračoval.

„O necelý desen později se objevil Vagar. Přišel od jihu, podél lesa. Velikým obloukem, aby nepotkal nikoho z vesnice. Byl pohublý, oči propadlé, zjevně opilý. Skácel se, než dosáhl potoka, a já ho odvlekl na kraj lesa. Nepoznával mě. Nechápal, co se děje. Dotáhl jsem ho pod dub, v němž žije Fáma. A když jsem svého někdejšího kamaráda, hubeného a špinavého, položil, ze země pod ním vystřelily šlahouny rostlin a spoutaly ho. To už jsem ani já netušil, co se děje. Fáma mi vysvětlila, že z něho vycítila temnou magii a nemohla ho pustit dál. Ne, že bych ho mohl vzít do lesa, lidé sem nesmějí, bez výjimky…“

Gariadon se nadechl, aby něco řekl, ale elf ho jemným gestem ruky zastavil.

„Když Vagar vystřízlivěl, prozradil nám, že se účastnil nějakých rituálů s uctívači démonů. Žádali krev a víru svých účastníků, za odměnu jim dávali alkohol a jídlo. Har’Nak – Černý řád,“ odfrkl znechuceně.

Při těch slovech Morgana ztuhla a natočila hlavu ke straně, jako by na něco vzpomínala. Tvářila se u toho značně rozrušeně. Pak jen potřásla hlavou, jako by chtěla zahnat vtíravou myšlenku. Rukama si vyhladila čelo, ale znepokojení v jejích očích nahnalo Gariadonovi hrůzu.

„Zvrhlá sekta fanatiků,“ pokračoval elf, jenž si nejspíše ničeho nevšiml. „Temná magie se vsákla do mého kamaráda a otrávila ho. Fáma tehdy spojila síly s ostatními dryádami a jed z něj odstranily. Tohle se nesmí nikdo dozvědět, Gariadone, rozumíš? Porušili jsme tím všechny zákony lesa a elfů. A porušení zákonů je v lepším případě doživotní vyhnanství…“

Gariadon byl už tak rozrušený, ale teď se nezmohl na víc než zmatené přikývnutí.

„Vagar se sedm dní a nocí zotavoval, skrytý na okraji lesa, spoutaný lesními šlahouny, které mu čistily krev. Když byl zase sám sebou, přiznal se, že se k sektě připojil skoro omylem. Hrozně se za to styděl, protože naletěl neznámému cizinci, který mu věnoval lahev medoviny. Přiznal, že se mi chtěl pomstít za to, že jsem ho opustil. Což nebyla pravda, a on to vlastně věděl, ale zkrátka vyměnil stesk za medovinu zdarma. Tu sice dostal, ale rozhodně to nebylo jen tak za nic. Zavázal se řádu krví, a tedy životem. Jak se jednou upsal, nemohl z Har’Naku pryč. V řádu musíš zůstat, dokud nezemřeš, dokud svou poslední kapku krve neobětuješ na temný oltář. Uctívači ho stopovali až k lesu, ale dál se nedostali. Vtrhli do vesnice, ale dozvěděli se jen to, že se Vagar už dlouho neukázal. Pár dní se odvážili tábořit na kraji lesa. Jenže do Eliadoru se nikdo cizí nedostane. Nebo nepřežije. Nakonec to vzdali. Vagar, už s čistou hlavou, pak dlouho oplakával ubohého Geronda, který musel kvůli jeho lehkovážnosti umírat sám. Myslím, že si to nikdy úplně neodpustil…“

Elf se odmlčel a nalil si zlatavého nápoje. Gariadon čekal, jestli už může mluvit, ale z pohledů ostatních pochopil, že ještě není konec. Dryáda Fáma mu položila ruku na rameno a usmála se na něj němými ústy barvy čerstvého dřeva.

Vypravěč se napil, nadechl se a pokračoval veselejším tónem: „Během zotavování se Vagarovi stalo něco, co nečekal. Zamiloval se do tvojí matky. Byla to ta láska jak z dávných příběhů a písní. A vydržela jim spoustu let, možná až do včerejška. Vagar v té době trávil velkou část dní i nocí u lesa dlouhými procházkami a rozmluvami s Fámou.“

Fáma sklonila obličej a začervenala se, pokud se to tak dá nazvat.

„Několikrát se pak i Fáma vydala za ním do vesnice. Vždycky v noci, zahalená pláštěm. Ale lidé si stejně šuškali o tajemné divožence. O to víc, když ses narodil ty… A tehdy začala do vesnice jezdit tajemná bylinkářka z východu jménem Morgana. Aby nevzbudila nežádoucí pozornost, léčila lidi a předstírala, že je obyčejnou čarodějkou. I když je samozřejmě mnohem víc. Brzy se rozneslo, že tvou skutečnou matkou je ona, a tím se drby utišily. Byla sice cizinka, ale aspoň vypadala jako člověk, a ještě pomáhala místním… Tvá skutečná matka tě ještě celé léto kojila svojí mízou, ale pak se o Samhainu vrátila zpátky do svého dubu. Přísahal bych, že toho večera přibyla na jeho kůře spousta vrásek…“

Dryáda se smutné pousmála a sevřela synovu dlaň. Gavain si oddechl a napil se čaje.

„Dál už to znáš. Dnes je tomu podle elfského kalendáře pětatřicet roků. Ty máš sedmnáct zim, jsi tedy v podstatě dospělý. A neboj se, Gariadone, nezůstal jsi sám. Máš pořád svou… tetu, teď i Fámu, nás dva,“ hledal potvrzení v očích krátkovlasého hraničáře. Ten se na Gariadona ze široka usmál a přikývl.

„Pokud budeš chtít, rádi ti poskytneme na nějaký čas útočiště. Tvoje matka už nám pomohla zahojit tvoje pohmožděniny a zklidnit tvou mysl… To, co jsi včera prožil, nezažije člověk každý den. Byl jsi v šoku. Musel jsem na tebe použít Příkaz, moc se za to omlouvám. Ceirwan by řekl, že to je neetické, ale potřeboval jsem tě dostat z vesnice do bezpečí. Proto jsem ti dal i svoji čepici, aby Ceirwan nestřílel…“

„Já ale jsem myslet,“ vložil se s přízvukem do hovoru Ceirwan a protáhl si ruce, „že lidé nájezd do Eliador, že ty Gavainovi ublížil. Jsem nepoznal tě. Ale moje šíp tě netrefil. Bum před tebou! Fáma, to dryád magie?“

Dryáda pomalu zatřásla listím na znamení, že nikoli.

„To bude moje vina,“ začísla si se samolibým úsměvem loknu čarodějka a dopila svou sklenici. „Když byl Gariadon malý, vytetovala jsem mu na rameno ochranný obrazec. Tušila jsem, že se dřív nebo později do lesa vydá a věděla jsem o vašem paranoidním přístupu k cizincům.“ Střelila pohledem po Ceirwanovi, který jen omluvně pokrčil rameny. „Elfské dřevo ho nemůže zranit. Zjevně jsem ale poněkud podcenila fakt, že Gariadonova krev by mohla časem kouzlo umocnit. Takže teď není jenom neprůstřelný, ale ještě ke všemu se elfské šípy rozletí na tisíc kousíčků!“ Morgana poslední slova skoro vyvýskla nadšením. Kdyby ji Gariadon neznal lépe, přísahal by, že na stoličce radostně poskočila.

„Na to, že ho to málem zabilo, vypadáš celkem spokojeně sama se sebou,“ podotkl mladší elf.

„Ale kuš,“ mlaskla samolibě Morgana, „to je přece nesmysl, Gavaine. Zabilo? Nanejvýš pochroumalo, kdyby ho výbuch odhodil na něco tvrdšího. To kouzlo jasně definuje, že Gariadona nezraní elfské dřevo… Nedá se s jistotou předpokládat, jak přesně to zafunguje. Možná kouzlo umocnil stres, který v tu chvíli prožíval, případně, jak už jsem říkala, jeho smíšená krev,“ pokrčila rameny.

„Když to říkáš,“ zamračil se rodinný přítel Syna Nikoho, „nicméně, pokud jde o moje vyprávění, tohle je tak nějak všechno,“ usmál se na chlapce soucitně elf Gavain, obchodník s vlnou.

Gariadon dlouho mlčel. Uvažoval.

Usrkával zlatavý čaj ze skleněného pohárku, zpracovával zážitky minulých dní a zjištění, která se na něj před chvíli navalila jako brzký podzimní sníh. V hlavě měl tisíc otázek, ale snažil se všemu nejdřív dodat řád. „Takže…“ začal pomalu, „táta se zapletl se sektou uctívačů démonů… Harkán?“

„Har’Nak, Černý řád.“

„Har’Nak,“ zopakoval chlapec a snažil se si to jméno vetknout do paměti. „A o nějakých osmnáct let později ho napadne a… zabije… démon… To nevypadá jako náhoda. Mohlo jít o mstu? Nějaký krevní… dluh?“

Morgana se významně podívala na Gavaina. Elf se zamračil a vrátil čarodějce její škleb. „Pah?!“

„Nic, říkala jsem, že je inteligentní… Jistě po matce,“ spiklenecky mrkla na dryádu.

Fáma se podívala na Gariadona a pohladila ho po tváři. Říkali jsme si, pokud s tím budeš souhlasit, že by bylo nejlepší, abys teď nějaký čas zůstal tady, v Eliadoru. Alespoň, než se zjistí, co se stalo, a jestli se třeba ten démon nevrátí. Eliador chrání stará kouzla, my dryády a spousta dalších opatření, která by měla zamezit jakýmkoli útokům zvenčí. Co si o tom myslíš, synku?

Na chvilku se vpil pohledem do jejích zlatavých očí, až měl dojem, že se celá zazelenala. Sám se trošku zasněně pousmál. Pohled na maminku ho vracel do nejkrásnějších vzpomínek. Vzpomínek, které si nevybavoval.

„Děkuju vám za všechno,“ začal neobratně a zvedl se, „musím si všechno urovnat… Zatím tady zůstanu, i s Akronem. Mimochodem, my jsme na stromě, ne? Jak se sem dostal pes?“

Gavain se postavil vedle Gariadona. „Po schodech“ ukázal elf směrem k největšímu oblouku ve větvovité zdi. „Kolem kmene roste točité schodiště až sem nahoru, tudy se chodí ven…“

„Aha. Chápu. A… děkuju i za Akrona…“ Gariadon byl celý zmatený, a tak se rozešel, aby elfa objal. Pak si vzpomněl, co ho učil otec a zakryl si levé oko v uctivém pozdravu.

Elf se jen zasmál, mrkl na něj svým levým okem, a už podruhé toho dne porušil posvátnou etiketu.

Gariadon se ještě jednou usmál na svojí vílí maminku, kývl na ostatní, a prošel vyšívaným závěsem zpátky do vedlejší místnosti. Akron stále ještě ležel na rohožce a bedlivě jeho příchod sledoval. Jakmile se Gariadon schoulil do klubíčka na lůžko, Akron mu skočil k nohám. Dvě klubíčka, člověk a pes, ležela teď vedle sebe na rákosové posteli. Gariadon svého chlupatého parťáka ani nenapomenul. Byl rád za jeho přítomnost. Od vedle slyšel tiché hlasy. Oproti nim se však jeho vlastní myšlenky zdály hlasité a divoké jako letní bouře.