Naše cesta na západ proběhla dobře. Naše bílé lodě pluly bez potíží a donesly nás až na druhý konec bývalého Korinova průsmyku. Jo, to byl milý chlapík, ten Korin. Nebyl z našeho lidu, ale dalo se s ním mluvit jako s málokým. Škoda, že si tak oblíbil lidi, byli bychom se snad i skamarádili.
– Oedran: Kronika Prvního lidu
Nu, naše cesta na západ proběhla dobře. Našli jsme tu veliké pastviny, po kterých se proháněli, k mému znepokojení, lidé. Ale k mému velikému překvapení to nebyli lidé, jak jsme je znali ze Samarského knížectví, dnes již království. Tihle lidé jezdili na koních bez sedel, jako my na jelenech. A co víc, tihle lidé milovali přírodu. Jinak než my, ale přece ji ctili a neubližovali jí. Nazvali jsme je lidmi plání a rozhodli se, že si najdeme les. Podobný, jako byl náš milovaný Ador, nebo ještě lepší.
A to se nám nakonec podařilo. Našli jsme krásný, vznešený les, a tak jsme ho pojmenovali Eliador. A hned jsme ho začali prozkoumávat. Byl obrovský, rozlehlý, prastarý a nedotčený. Začali jsme zde budovat sídla a vydali se dál na západ. Okamžitě jsem si ho zamiloval. Tohle bude náš nový domov, řekl jsem.
Eliador. Prales na západě Ne’Try. Sídlí zde lesní elfové, mají zde své království, svá města a svatyně, žijí zde v harmonii s přírodou. Střeží jeho východní hranici, která by se jinak rychle posouvala vlivem lidské těžby dřeva. Dřevo z Eliadoru je staré a ceněné, ale nejen proto, že je vzrostlé. Hlavně proto, že v něm často sídlí prastaří duchové divočiny a přírody, kteří se při správném postupu dají zajmout ve dřevě a slouží pak k očarování předmětu z takového dřeva vyrobeného. Říká se, že Eliador má svou duši, kterou elfové srdnatě chrání před jakýmkoli vpádem vetřelců.
Kromě elfu zde žijí i dryády, hejkalové a spousta dalších Dětí lesa, které tu buď byly už od dávných dob a nebo naopak přišly až při rozdělení kontinentů některou z trhlin do jiných světů. Les není zcela probádán a elfové, kteří o něm vědí nejvíce, své vědomosti nesdílejí. Eliador tedy zůstává zahalen mlhami tajemství a kouzel.