Kapitola 2. Celanor

Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).

Ráno bylo chladné. Ne chladnější, než touhle dobou bývá, ale chladné. Ceirwan si přitáhl plášť ke krku. Ač z kvalitní vlny, nedokázal udržet uvnitř všechno teplo. Ráno bylo šedé. Ne šedší, než v tuhle hodinu bývá, ale šedé. Jako jeho plášť. Jako všechny jejich pláště. Barvené vylisovanou šťávou z aquealie, rostliny, která byla zasvěcená jediné elfské bohyni Dvanáctky – Aquaril. Během přemítání upravil svou pozici na větvi, aby ho nebolely svaly. Zajímavé, pomyslel si, ve vodě je aquealie průzračně modrozelená, ale vylisovaná šťáva z ní teče mléčně šedá. Ve spojení s vlnou získává skvělé maskovací vlastnosti. Všechno tohle věděl od své sestry. Poposedl. Jak ta se asi má? Žije daleko na jihu, v Alqualonde. Zvláštní, jak to dnes všechno začíná na A… Aquaril, Alqualonde, aquealie… Kdo ta jména vymýšlí? Pro někoho cizího to musí být slušný zmatek. Ale moc cizích se sem do Eliadoru stejně nepodívá. Všechna ta zatuchlá pravidla, tři sta let stará, nebo kolik. Ale je to holý nesmysl, přidržel se větve a přešlápl. Jako celá tahle hlídka. Lidé už si dávno zvykli, že les je posvátný. Celých stojedenasedmdesát roků jeho mladého života se nikdo z lidí neodvážil do lesa vstoupit. Dřevo si vozí z východu… Prostě už si zvykli. Je to práce na nic, odlehčil levé noze. A otec si myslí, kdovíjak není úctyhodná. Jenže otec nemusí celou noc sedět ve větvoví a sledovat, jestli se náhodou něco nepohne mezi mlázím… Na východě začalo ospale svítat. No konečně, pomyslel si Ceirwan a bezděky se protáhl. Noha mu podklouzla na namrzlé větvi. Veverka na vedlejším stromě se zarazila a zavětřila. Málem by spadl, kdyby se na poslední chvíli nezachytil za větev, kterou ještě před dvěma hodinami proklínal, jak mu vadí ve výhledu. Samozřejmě nevydal jediný zvuk. Východ slunce se zdál nekonečný. Bylo chladné ráno. Ne chladnější, než bývá v tomhle ročním období, ale chladné. Potřeboval spát…

Z rozmrzelého přemítání ho probudil pohyb. Nebyl to ten pohyb, na který snad celou noc čekal. Něco se skutečně pohnulo, ale ne tady na kraji lesa. Kousek dál za potokem, naproti lesu přes pastviny, viděl proti slunci siluetu běžícího psa. Hned za ním vyběhlo stádo ovcí. Byla to sice rutina, ale Ceirwan se na to rád dívával. Bylo to vždycky milé zpestření jeho hlídky. Po chvilce vyšel za ovcemi ten pohledný chlapec z vesnice, Gariadon. Zajímavý mladík sice pocházel z barbarské vesnice, ale v něčem mu připomínal spíš jižana, nebo možná i půlelfa. Byl sice beznadějně blond, jako všichni tady, ale tohle byla trochu jiná blond. Ceirwan ho sledoval, jak vystupuje na kopeček nad pastvinu a sedá si pod statný buk. Ten strom musel mít nejméně sto zim. Stál tam už v době, kdy Ceirwan nastoupil do služby v Celanoru, a už tehdy to byl statný strom. A mohlo být už klidně třicet zim… Tehdy tam ovce pásal jiný mladík. Vagar, otec tohohle Gariadona. A před tím ovce jistě pásli jiní, které Ceirwan nezažil. Ti všichni jim dodávali vlnu na jejich pláště. Lidé ale stárnou rychleji… Z Vagara se stával stařec, zatímco jeho syn překypoval mládím i krásou…

Z úvah o chlapcích, stromech, vlně a dětství vytrhlo Ceirwana tiché zaklepání zespoda. Darion ho přišel vystřídat. Konečně. Starší elf si napínal tětivu, zatímco Ceirwan neslyšně slézal na zem. „Ve jménu matky a lesa,“ zašeptal elfsky.
„Yn enw y fam a’r goedwig, penadur,“ odpověděl mu polohlasně starší Darion a třemi rychlými skoky se vyhoupl na místo, kde doteď seděl Ceirwan. Samozřejmě, zcela neslyšně. Bylo by krajně neprofesionální byť jen křupnout větvičkou. Ceirwan sám trénoval dvacet zim, než byl vyslán na okraj lesa. Dalších deset zim mu trvalo, než se stal kapitánem. Což byl podle starších hraničářů nejrychlejší postup, jaký kdy viděli. Nojo, třeba sem nakonec přece přineseme trošku pokrokovosti z jihu, pomyslel si, když se blížil k táboru. Těšil se, až si odpočine a pak půjde domů za Gavainem a Tošmou.

Domů do Celanoru dorazil Ceirwan krátce po poledni. Prošel okolo trénujících mladíků, kteří ho zdravili zakrytím levého oka, jak velela tradice. Tady v Celanoru všemu velela tradice. Došel ke svému dubu a vyšplhal nahoru. Gavain zrovna nebyl doma. Tošma ho přivítala hlubokým předením a mocným otíráním hlavy a svého boku o jeho nohu. Pohladil jí za ušima, opláchl obličej dešťovou vodou a svalil se na postel. Tošma se mu vedle boku spokojeně schoulila do klubíčka a začala vrnět. Korunou do bytu proudilo šedozelené světlo ze zatažené oblohy. Po chvilce začalo pršet. Kapky rytmicky bubnovaly na listí nad jeho hlavou a stékaly po něm do okolní půdy. Zaposlouchal se a po několika dalších kapkách tvrdě usnul.

Musel spát několik hodin, protože bylo zase slunečno a světlo už svítilo ze západu. Na stolku vedle postele ležel závitek. Oříšky a sušené ovoce s medem v ovesné placce. Tošma v místnosti nebyla. U východu se objevila chlupatá čapka s mývalím ocasem. Gavain. Ceirwan se usmál a zamával na něj.
„Dobré ráno, Blodeuwedd“ ušklíbl se Gavain a mrknul na něj levým okem.
„Já ti dám květinku, ty… jezevče!“ zasmál se Ceirwan a protáhl se.
„Mýval. A náhodou pěkně hřeje. Babička říká, že nic nezahřeje, jako mýval z dovozu…“
„Mně se to moc nelíbí, víš co si o tom myslím. Ale sluší ti. To zase jo.“
„Teď nevím, jestli mluvíš vážně nebo ne. Podívej, babička už má za sebou šestistou první zimu, nebudu jí vzdorovat. A ačkoli s tebou souhlasím, ten mýval už stejně odešel. A podle babičky je od dobrého kožešníka, měl pocty a všechno, a nebyl už žádný mladík… Ten mýval…“
„Hm, hm, hm,“ protáhl se, „když to říkáš… Sama peklas?“ ukázal na placku. „Děkuju.“
Gavain si sedl vedle Ceirwana a letmo ho políbil na tvář. Ceirwan ho chytil kolem pasu. „Odcházíš?“
„Slíbil jsem Vagarovi, že mu pomůžu s jehňátky. Je Imbolk a ovce už by měly přivádět mladé. Máš v noci zase hlídku?“
„Mám, až do konce desenu. Víš, kde mě najdeš…“
„Vím. Tak matka s tebou.“
„I s tebou,“ usmál se Ceirwan a zakousl se do závitku s ovocem. Gavain zmizel u východu. Za zády se ozvalo mňoukavé žďuchnutí. Tošma se vrátila domů a nesla si svačinku. „Netahej mi ty mrtvolky na můj strom, ty potvoro chlupatá! Běž vedle, tam nikdo nebydlí. Až to sníš, tak se vrať,“ zasmál se.

Ceirwan dojedl, protáhl se a došel ke skleněné míse, aby si opláchl obličej. Sebral luk, který ráno nechal u vchodu, navlékl si suchý plášť a vyrazil k řece, aby se umyl pořádně. Ve městě byl klid. Ostatně jako téměř vždycky tady v Celanou… Nejneklidnější činností ve městě byl trénink mladých hraničářů v severní části města. Jinak bylo nudně klidné. Všichni tu chodili pomalu a rozvážně. Cerwain minul mladé hudebníky a básníky, kteří ve středu města předváděli své umění. Prošel okolo kašny poněkud lhostejně, ačkoli jindy je rád poslouchal a pozoroval. Dnes si ale přispal a potřeboval se před hlídkou umýt.

Na vlnách se blýskalo hnědé listí stromů. Všechny stromy v elfských městech byly kouzly udržovány vzhůru. Tady za městem ale panoval vegetační klid. Vítr uprostřed hustého lesa skoro nefoukal, takže listy na statných dubech se tvrdošíjně držely větví celou zimu. Rychlá a široká říčka byla dnes neklidná. Tající sněhy z hor z ní udělaly nebezpečné místo na koupání. Ceirwan se ale nebál a skočil rovnou do proudu. Jeho hraničářský výcvik ho připravil na horší věci…
Nějakou chvíli seděl na břehu, zabalený jen do vlněného pláště a přemítal. Půda byla mokrá a studená a listí pod ním slizké a hnědé. Přesto se vždycky rád koupal. Bavilo ho plout proti proudu a nechat se unášet zpět. Už byl skoro suchý, když ho ze zamyšlení vyrušil zvuk. Kousek za ním, směrem na severovýchod, uslyšel pomalé kroky. Křup. Šust. Podíval se tím směrem. Zarazil se. Lesem kráčela stařena. Nebyla to elfka, ale byl si naprosto jistý, že to není ani člověk. Cítil to. Zvláštní sílu, která ze stařeny vycházela. Seděl jako přimrzlý. Stařena se šinula směrem na západ, k meandru říčky tvořenému skalnatým výčnělkem.
„Matka s Vámi!“ pozdravil konečně. Stařena si ho nevšímala. „Požehnání Dvanáctky,“ zkusil. „Hej!“
Křup, šust. Pak ho to napadlo…
„Chmurná stařeno!“ vykřikl a vyskočil na nohy. V tom z něj sklouzl plášť a on si uvědomil, že je nahý. Stařena se rychle otočila. Zůstal stát, neschopen pohybu. Stařena si ho přeměřila jasně modrýma vrásčitýma očima seshora dolů, zdola nahoru, a zase dolů… Pak mu pohlédla do tváře, na čele se jí zavlnilo moře vrásek, šibalsky se usmála a mrkla na něj. Otýpku větví chytila jednou rukou a druhou mu jemně zamávala. Pak se rozešla oproti skále a prošla kamennou stěnou, jakoby to byla mlha. Ceirwan se ještě několik zrychlených úderů srdce nemohl hnout. Do tváří mu vběhla barva podzimního javorového listí. Kdyby do něj někdo řízl, krve by se nedořezal… Vzpamatoval se, rychle se oblékl, mokrý plášť vzal do ruky a rozeběhl se ke skále. Byla pevná jako vždy, tvrdý kámen. Studený, vlhký, nehybný.

Cestou na stanoviště přemýšlel o tom, co viděl. Nikdy nevěřil na věci z příběhů. Ale Chmurná stařena… A navíc na Imbolk. To něco znamená. Kdyby jen věděl co… Nikdy se o legendy nezajímal. Vždycky raději běhal, střílel a plaval. Nebyl zasněný typ. Možná zamyšlený. Ale zasněný nikdy. Klepl lukem na starý dub a natáhl tětivu.
„Ve jménu matky a lesa, Darione,“ odpověděl na pozdrav, „všechno v pořádku?“
Starší elf přikývl, zakryl levé oko a vydal se beze zvuku do hlubin lesa.
Ceirwan se protáhl. Tak jdeme na to, pomyslel si a vyhoupl se do větvoví. Další noc, kdy se nic neděje, nikdo nepřijde a nebude to ani zkoušet, protože je Imbolk a všichni budou slavit. I ve vsi, i v táboře, a jistě i doma v Celanoru. Protáhl se, přenesl váhu na pravou nohu a ponořil se do úvah o legendách.

Ceirwan přenesl váhu na levou nohu a protáhl ztuhlé tělo. Ve vesnici za kopcem se oslava protáhla do rána. Gavain se zatím nevrátil od ovcí a kopec se tyčil na temném pozadí noční klenby ozářený oranžovým světlem slavnostních ohňů. Konečně… Na kopci se proti záři objevila silueta mladého muže. Kráčel pomalu, jakoby unaveně. To asi rodily všechny najednou, usmál se Ceirwan a naklonil se kupředu. Postava sešla z kopce, skoro ji neviděl. Že je něco špatně pochopil, až když se postava brodila potokem. Jeho Gavain by přeskákal po kamenech.
Člověk! A něco nese… Zbraň? Ceirwan naučeným pohybem a nasadil na tětivu šíp s bílou letkou. Postavil se na větvi na obě nohy a přitiskl letku k ústům. Člověk šel dál stejným tempem. Za potokem se zarazil a ohlédl se. Na východě začalo svítat. Na zářícím obzoru se objevila další silueta. Co to má být, divil se v duchu Ceirwan, to snad barbaři vytáhli proti lesu? Zbláznili se? Co tu dělá ten člověk s tou holí? A co to nese ten další? Kámen? První člověk se rozeběhl proti lesu se sukovicí v ruce. Elf vystřelil. Varovný šíp se zarazil do stromu vedle vetřelcovy hlavy. Maličko zpomalil. Ceirwan si všiml na jeho hlavě Gavainovy mývalí čepice. Ale nebyl to Gavain! Nečekal na nic. Hbitě sáhl po šípu s červenou letkou. Založil, natáhl, a vystřelil. Mířil bezchybně. Přímo na srdce.

Šíp letěl svou obvyklou rychlostí po přímé dráze. Mířil vetřelci přímo na srdce. Než se však zabořil do lidského masa, ozvala se ohromná rána. Šíp se rozletěl snad na tisíc kousků a tlaková vlna srazila příchozího k zemi. Překvapený Ceirwan se tak tak udržel. Výbuch ho přirazil ke kmeni stromu. Vetřelec ležel nehybně. Elf se rychle podíval směrem k druhému příchozímu. Něco nesl na ramenou. I s nákladem obratně přeskákal přes kameny v potoce. Neběžel, ale pohyboval se rychle. Ceirwan přelétl pohledem obzor. Nikdo další se neobjevil. Nově příchozí se v šeru úsvitu blížil k lesu. Na chvilku si Ceirwan pomyslel, že je to vlkodlak, ale záhy už rozpoznal, že nese na ramenou mrtvého psa. Založil bílý šíp. Tětivu nenapnul. Příchozí promluvil elfsky.
„To jsem já, Ceirwane, to jsem já. Zavolej dryády, pískej poplach. Honem!“
Ceirwan okamžitě zareagoval. Přehodil luk do levé ruky a pravou nahmátl píšťalku za opaskem. Hvízdl na dřevo a lesem se roznesl sladký, téměř neslyšný tón. Kůra dubu na kmeni pod ním začala najednou růst a bobtnat, jakoby vevnitř něco vřelo. S jemným dřevitým praskáním náhle vystoupila z kmene žena. Nebyla to tak úplně žena. Možná to byla rostlina, jež vypadala jako nahá žena. Její tělo bylo tvořeno čerstvým dřevem, kolem prsou a beder jí rostl pás kůry a místo vlasů mladé větvičky se svěžím zeleným dubovým listím. Její oči zlatě zářily proti světlajícímu obzoru. Z okolních starých stromů začaly vylézat další. Krásné, tiché ženy porostlé kůrou a listím. Všechny obrátily své zářivé pohledy k elfovi na stromě.
„Ehm…“ začal nervózně Ceirwan. Byl vzrušený, rozrušený, nadšený a rozčilený zároveň. Dryády mlčky vyčkávaly. „Dryády, dcery lesa, ochraňte nás před… Cože tam je? Démon?! Dryády, skryjte nás z očí démona, naplňte svou část dohody a chraňte naše stezky. Ve jménu matky a lesa!“
Dryády otočily své němé tváře a ruce směrem k okraji lesa. Ze země začala vyrůstat nová zeleň. Šlahouny, kořínky, břečťany, trávy, všechno najednou rostlo ohromnou rychlostí. Rostliny se splétaly v neprostupnou zeď. Čerstvá zeleň svěže pableskovala proti světlu vycházejícího únorového slunce. Zeď se větvila a plazila, až byla vyšší než Vagarova stodola. Zapletená do korun stromů bránila postupu jakéhokoli nepřítele zvenčí. Gavain sledoval svého druha stoje na stromě a pozoruje výjev se stejným úžasem.
„Ceirwane, pomoz mi. Chlapec je v bezvědomí.“
„Jistě,“ seskočil ze stromu na větvičku a s křupnutím ji zlomil. „Cach!“ zaklel. „Co je mu? Střelil jsem ho a ten šíp vybouchnul. Vůbec nechápu-“
„Nevím. Vezmi ho, musíme ho dostat do města.“
„Proč neseš mrtvého psa?“
„Není mrtvý, jen zraněný. Uspal jsem ho. Možná ho zachráníme. Dýchá?“ zeptal se, „Ne pes, kluk!“
„Ano… To je Gariadon! Co se stalo?“
„Potom… Teď pojďme co nejdál do lesa, co to půjde. Fámo,“ obrátil se Gavain k dubové víle, „pojď s námi, prosím, budeme tě nejspíš potřebovat.“

Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).

Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.