Kapitola 3. Gariadon
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Jehňátka pobíhala po louce a dováděla mezi líně se pasoucími ovcemi. Na rozpitém nebi hřálo ospalé sluníčko. Ležel opřený o kmen a pozoroval ptáky skrz bezlisté větve. Jeho pohled upoutal pohyb na kraji zapovězeného lesa. Za potokem kráčela stařena s otýpkou klestí. Jejich pohledy se setkaly. I na tuhle vzdálenost viděl, že stařena má místo očí dva žhavé uhlíky. Její ústa se rozevřela v nepřirozeném šklebu a odhalila dvě řady ostrých zubů. Otýpka na jejím rameni vzplála. Ohnivé jazyky divoce hltaly koruny stromů nad její hlavou. Oheň se rychle šířil. Hořel les. Hořel potok. Hořela louka. Hořely ovce. Hořela jehňátka…
Náhle se obraz zachvěl a zvlhnul.
Znova. A zase.
Vlhko a chlad byly příjemné před pozadím hořícího světa. V dalším okamžiku vlhké zachvění setřelo část světa a zůstal jen bílý pruh.
Znova. A zase.
Hořící svět se měnil ve světlý den. Slint. Na jeden okamžik byly oba světy jedním.
Mlask.
A v tom následujícím z hořícího světa zbyl jen sen. Jazyk flekatého přítele máčel a otevíral jeho oči.
Znova. A zase.
„Akrone!“ Gariadon vystřelil vzhůru a objal svého psa kolem krku. Chvilku bylo možné pozorovat jen změť nohou a rukou, jak se pes a chlapec srdečně vítali. Bylo krásné ráno. Na jemnou látku na lůžku z rákosu svítilo tlumené sluneční světlo stropem z listů. Z listů? Chvíli ohromeně zíral do koruny stromu, na němž se zřejmě nacházel a nechápavě se drbal na zátylku. Zelené listí obrovského dubu tvořilo jakousi střechu podivné místnosti, která vlastně nebyla ničím víc, než hustě rostlými větvemi. V malé větvové místnosti stála kromě postele z rákosu ještě malá stolička z vrbového proutí, skleněný džbán s vodou, nízká sklenička a skleněná miska. Voda byla rozcintaná také všude kolem misky. Na podlaze, tedy na hladkém větvoví, před postelí ležela jednoduchá rákosová rohož. Podle vyleženého kolečka v prostěradle bylo jasné, že nebyla využita. „Akrone, ty lumpe, víš, že nesmíš spát v posteli,“ zasmál se Gariadon, podrbal psa za ušima a pak se zarazil. Znovu se rozhlédl po místnosti, na postel a na své šaty… Které ležely složené a čisté vedle oblouku, který podle všeho musel být dveřmi. O stěnu se také opírala jeho pastevecká hůl, stále tmavá od zaschlé krve. Průhled do vedlejší místnosti zakrývala rudá látka. Červená… Krev. Otec. Domov. Gariadona zavalila vlna vzpomínek a emocí. Zbledl, zrudl a vyhrkly mu slzy. Elf, Gavain! Mývalí čapka… Vzpomněl si. Do lesa. Celanor… Vybavil si obrys tvora, který ho pronásledoval z vesnice. Akron mu položil tlapku do klína a zakňučel. Gariadon ho objal a snažil se zadržet slzy. Nešlo to.
Ozvalo se tlumené zaklepání od oblouku. Gariadon rychle otřel slzy, popotáhl a zvedl hlavu. Látka se zavlnila a odkryla mladou ženu oblečenou v kalhotách a tmavozeleném sametovém kabátku. Její divoké vlasy lemovaly její vznešený a vážný obličej. „Teto!“ vykřikl Gariadon a vrhl se k ní. Silně ji objal a začal znova plakat. Morgana ho pohladila po vlasech, dovedla ho zpátky k lůžku a posadila se vedle něj. Akron snad poprvé neochotně využil svoji rohožku.
„Gari, mrzí mě to. Zrovna jsem přijela. Celé ráno jsem zjišťovala, co se stalo. Vesnice je vzhůru nohama. Váš statek lehl popelem. Vagar… Už se nevrátí. Promiň. Dělala jsem, co bylo v mých silách-“
„Ne, to nedělala!“ zalkl se Gariadon a odtáhl se. „Dva roky jsi u nás nebyla,“ polkl. „Kdybys tam byla…“ Oběma rukama se popadl za vlasy, aby přehlušil bolest.
„Gari! Přestaň. Tohle ti otce nevrátí. Nemá smysl někoho obviňovat. Rozumím ti, jsi naštvaný, zraněný. Nějakou dobu to ještě potrvá a pak to odezní. Věř tomu, že ani já, ani ty, ani nikdo jiný nemůže za to, co se Vagarovi přihodilo.“
„A co se mu vlastně přihodilo?“ podíval se na ni zarudlýma očima a ruce mu sjely za krk.
„Vaši vesnici napadl démon. Zatím nechápu proč, ale hodlám to zjistit.“
„Démon? Jako z těch příběhů? Jako Nekron?“
„Ano, démon. Z Pekel. Skutečný démon. Ale rozhodně ne, jako Nekron. Tohle byl rozený démon.“
„Ale proč zrovna táta? Naše vesnice… jehňátka…“ oči se mu znovu zaleskly.
„Nevím, Gari. A věř mi, štve mě to stejně jako tebe. Možná i víc. Nesnáším něco nevědět. No tak, klid. Zase bude dobře,“ podala mu sklenici vody.
„Zůstaneš?“ napil se.
„Než se dáš do pořádku,“ usmála se na něj.
„Děkuju, teto. Mám tě rád.“
„Já tebe taky, Gari,“ objala ho. „Víš, taky jsem o někoho přišla, vím, jak ti je.“
„O koho?“
„O syna. Byl trošku jako ty, víš?“
„Co se stalo? Um-řel?“ utřel nervózně slzy.
„Nevím. Ztratil se už před lety. Dlouho jsem o něm neslyšela. Možná nežije, možná se skrývá. Ale ty, Gari, neměj strach. Tvůj život zdaleka nekončí.“
„Jak to myslíš, že můj život nekončí? Všechny ovce jsou pryč, statek je pryč. Táta je pryč… Co teď mám dělat? Jak se budu živit? Nevím ani, kde jsem… Je mi líto to s tvým synem…“
„Jsi v lese, Gariadone. V Celanoru,“ ozval se mužský hlas zpoza červeného závěsu. Do místnosti vešel Gavain s mývalí čapkou v ruce.
Gariadon nikdy neviděl elfa jinak než v kazajce s lukem a vlasy staženými vzadu do uzlíku. Hodně ho překvapil pohled na bosého Gavaina s volnými vlasy po ramena v lehké košili, která mu sahala až po kotníky. Krémově bílá košile z jemné látky byla jistě pohodlnější než všechny košile, které kdy on sám oblékl.
„Gavaine!“ vyskočil pasáček. „Ty žiješ? Myslel jsem, že tě ten démon dostal. Pronásledoval mě až do lesa…“
„Gariadone,“ usmál se Gavain, třásl mu pravicí a plácal po rameni. „To se ti určitě jen zdálo,“ mrkl na něj levým okem elf.
„Ne, to ne, byla to veliká postava, stín s obrovskými rameny. Šel přímo za mnou…“
„Ty jsi tu postavu viděl, Gariadone?“ zeptala se od postele Morgana s pohledem na své nehty.
„Ne, neviděl,“ zamyslel se a obrátil se zpátky na elfa. „Ale jak jsem se dostal sem do lesa, a co tu dělá Akron a…“ Při vyslovení jména černobílého psa se Morgana zarazila a rozhlédla se nervózně po místnosti.
„To jsem byl já, Gariadone, a nesl jsem Akrona na ramenou. Ale podívej se, zničil jsi mi čapku…“
„Aha… Já… Omlouvám se.“
„To nic, on ji Ceirwan stejně neměl rád,“ pokrčil rameny elf.
Morgana se postavila, vstoupila mezi ně a rozhodně pronesla: „Co kdybychom šli vedle? Začíná tu být nějak těsno… Navíc je tu někdo, koho bys měl potkat, Gari.“
Vedlejší místnost byla pro Gariadona obrazem z pohádky. Stěny a podlaha byly tvořené větvemi jako ve vedlejší místnosti. Jen více zdobené, z některých rostly drobnější větvičky s listím v ozdobných ornamentech. Spirály a živé šlahounky visely v pravidelných rozestupech a zdobily hnědou stěnu svěží zelení. Na stěnách visely další tři červené závěsy jako byl ten, kterým právě prošli. Gariadon si všiml bohaté výšivky z téhle strany. V protější stěně se větve stáčely a prohýbaly do jakéhosi krbu. Neměl žádný komín a místo dřeva v něm zářily oranžové a červené krystaly velikosti menších polínek. Z jejich nitra vycházel hřejivý jas a na lomeném povrchu tančily odlesky světla. Strop tu rostl řidší než vedle a skrz zelené listoví se prodíralo měkké světlo, tu a tam zlatý sluneční paprsek. Vprostřed místnosti rostl stůl. Velká trnož byl vlastně kmínek malého stromku a větve koruny se nahoře sbíhaly v celistvou rovnou plochu. Na živém stole stoupala jemná pára ze skleněné konvice, v níž plaval květ. Z nazlátlého moku se linula příjemná zemitá vůně. Kolem stolu byly rozmístěny stoličky z vrbového proutí. Dvě z nich obsazené. Na jedné seděl mladý krátkovlasý muž, kterého Gariadon nikdy neviděl, ale podle protáhlého obličeje a tvaru uší v něm poznal elfa. Oblékal stejnou košili jako jeho zachránce Gavain, jen v zelené barvě. Výrazněji však chlapcův pohled upoutala druhá postava sedící u stolu. Žena, jejíž kůže měla barvu čerstvě oloupaného dřeva. Okolo ňader a pasu obrostlá pásem dubové kůry a místo vlasů jí z hlavy vyrůstaly mladé větvičky se zelenými dubovými lístky. Hřejivá záře jejích zlatavých očí Gariadonovi připomněla nějakou dávno ztracenou vzpomínku. S tou ženou už se kdysi setkal…
Gavain hodil mývalí čapku k jednomu z oblouků a porušil napjaté ticho. „Gariadone, tohle je můj přítel a druh Ceirwan, to on na tebe v noci vystřelil…“
„Ale nezastřelil,“ postavil se hnědovlasý elf, „omlouvám se a rád tě poznávám.“ Ceirwan mluvil se silným přízvukem, jenž mu ušislyšně nebyl vlastní. Napřáhl k chlapci pravici v neumělé napodobenině vstřícného gesta. Gariadon stiskl nabízenou pravici, ale jeho pohled okamžitě sjel k dubové ženě, která se nervózně postavila a pozorně si ho prohlížela.
Morgana položila Gariadonovi ruku na rameno a tiše řekla: „Gari, tohle je Fáma… Tvoje matka.“ Gariadon zůstal stát jako opařený. Uvnitř jeho mysli probíhala bitva. Vzpomněl si na všechny ty chvíle, kdy si přál být s matkou. Byl na ni naštvaný, ale zároveň po ní strašně toužil. Celý život si přál ji poznat, ale nikdy jí neodpustil, že od něj odešla. A teď, když měl konečně na dosah odpověď na všechny své otázky, nebyl si jistý. Sledovala ho. Sledoval ji. Prohlížel si ji od hlavy až k bosým nohám barvy čerstvého lýka. Od nohou až po vlasy z živoucích větviček. Jeho první myšlenkou bylo začít křičet, mlátit kolem sebe nebo se dát na útěk, ač nevěděl kudy, ani kam… Ale povědomé teplo, které vycházelo z očí lesní víly, ho nakonec přimělo zůstat. Víla natáhla ruku. Gariadon se podrbal na zátylku a otočil se na Morganu. Teta přikývla, založila si za ucho pramen vlasů a jemně ho postrčila dopředu. Fáma, lesní dubová víla, jeho matka, stála přímo před ním v tlumeném poledním světle pod klenbou z listí. Zdráhavě se rozešel jejím směrem. Bosými chodidly cítil každou nerovnost na zdánlivě rovné podlaze z větví. Ještě krok. A ještě jeden. Natáhl ruku k matčině. V další chvíli ale ucuknul, protože matce začaly z prstů vyrůstat tenoučké šlahouny a blížit se k jeho. Ostatní se zarazili a přestali dýchat.
Promiň, ozval se mu v hlavě ten nejsladší hlas na světě. Zapomněla jsem, že nejsi zvyklý.
Výhonky jí pomalu vrostly zpátky do ruky. Gariadon znovu váhavě natáhl ruku. Matčiny prsty zůstaly hladké, jakoby z nich nikdy žádné šlahouny nerostly. Jejich ruce se dotkly. Ostatní v místnosti se nadechli. Gariadon a Fáma se pevně chytili za ruku. A za druhou. Pro Gariadona to byl podobný pocit, jako když se poprvé vrátil z města domů. V bouři neznámých vjemů a emocí ucítil najednou něco velmi důvěrného. Něco známého. Objal ji. Byl doma.
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.