Kapitola 8. Hoši
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
„Proč jsi mi neřekl, že to byla tvoje matka?“ drmolil už asi popadesáté Luvain. „Strašně jsem se ztrapnil, znemožnil jsem se v jejích očích. Nejsem hoden pobytu v její ochraně,“ zoufal ovíněný elf o hodinu později. Gariadon ho našel sedět s nohama v kašně a hlavou v dlaních. Poté, co se to Luvain dozvěděl, ze sebe vykoktal ještě asi patnáct poklon a omluv a obdivů, uklonil se a utekl. Gariadon chtěl jít za ním, ale Fáma usoudila, že to s Luvainem nebude tak zlé. Gariadon si s maminkou skoro hodinu povídal o všem: Jak nastoupil do výcviku a že se rychle zlepšuje, kterak mu jeho spolužáci věnovali oblek na výcvik a kdy se s ním spřátelil Luvain. O tom, jak elfové vůbec nejedí maso a jak si těžko zvykal na novou stravu a jak se Akron raději naučil sám si lovit. Řekl jí o svém zákazu vycházet mimo město i o tom, jak se těší na tajemnou Stezku, která by měla prověřit jeho schopnosti jako hraničáře. Fáma na něj celou dobu s úsměvem hleděla a Gariadon by byl přísahal, že v koutku jejího oka zahlédl malou, zlatavou slzičku. Nakonec ho dlouze a pevně objala a vrátila se s ostatními dryádami do svých stromů.
„Já jsem ti to přece chtěl říct, Luvaine, ale skočil jsi mi do řeči,“ odpověděl mu Gariadon.
„Byl jsem nervózní. V životě jsem dryádu neviděl. A ani ve snu jsem si nemyslel, že s ní budu moci promluvit. Ty to nechápeš, ale je to opravdu veliká pocta. Spousta elfů dryádu nespatří za celý život… Jenže pro tebe je to normální, když je to tvoje máma…“ Luvain působil trochu ublíženě.
„Věř nebo nevěř, ale já jsem dneska maminku viděl podruhé v životě. Teda pokud nepočítám těch pár měsíců po narození, na které si nepamatuji… Fáma se v mém životě znovu objevila až nedávno. Po té, co zemřel můj otec…“ Gariadon se odmlčel a položil příteli ruku na rameno.
„Promiň, to jsem nevěděl,“ zamumlal zahanbený elf a svou ruku položil konejšivě na tu jeho. Gariadon bezděky ucukl. V tu chvíli se zarazil. Nechtěl, aby to působilo necitlivě a nevěděl, jestli to není nezdvořilé. Tak si s ní alespoň zakryl levé oko. Luvain ho pozoroval s otázkou v očích. Gariadon se rozhodl trapnou chvíli ticha ukončit a dělat jakoby nic.
„To nic, to je v pořádku. Není to tvoje vina. Jsem rád, že jsi… můj kamarád.“
„To já taky,“ usmál se hořce Luvain. „Mám kamaráda, který je napůl dryáda. Umíš taky vystoupit ze stromu? Nebo nechat vyrůst nový?“ rozzářil se novým zájmem.
„Ne, Luvaine,“ usmál se Gariadon, „jsem úplně obyčejný člověk… Umím pást ovce. A díky výcviku pár elfských cviků. Nic víc…“
„Hm, škoda, ale v jednom jistě nemáš pravdu. Určitě nejsi obyčejný. Ještě víno?“
„Samozřejmě,“ usmál se Gariadon. Pomohl Luvainovi vstát a vyrazili naplnit poháry.
Gariadon si uvědomil, že se z náměstí vytrácejí různé páry, ba i trojice, a jiné se zase vracejí, šťastnější a zpocenější. Při náhlém pochopení mu vstoupil do tváře ruměnec. Doufal jen, že díky množství vypitého vína se to moc neprojevilo. „Luvaine, můžu mít osobní otázku?“ začal opatrně.
„Můžeš, jsi můj přítel,“ pokrčil rameny Luvain a měkce se usmál.
„Byl jsi už někdy… s někým? Víš… Jako intimně?“ Gariadon nemohl uvěřit, že se na tohle zeptal. Víno mu dodalo odvahy a jeho zvídavá povaha převážila nad výchovou.
„To je tedy hodně osobní… Ale když je ten Beltain… Úplně intimně ne. Jsem ještě hodně mladý, tedy v našich měřítkách,“ zarazil se a zklamaně pokračoval: „Všechny… ženy, které tu dnes vidíš, jsou přes dvě stě roků staré…“
„Myslel jsem si to. Vypadají sotva o pár let starší než já. Je to legrační, ten váš svět…“
„Mně to nikdy nepřišlo. Ale když se na to podívám z tvého pohledu, tak asi ano. Kdybych byl člověk, už bych nejspíš chodil o holi, ne?“
„Tak to ne nutně,“ podrbal se Gariadon na hlavě a shodil koženou čelenku do mechu. Líně se za ní podíval a rozhodl se ji tam nechat. „Třeba náš vesnický staršina Hent měl sedmdesát zim na krku, a hůl nepotřeboval. Ale on byl kněz, tak je možné, že bral sílu od bohů…“
„Chápu,“ sebral Luvain čelenku a opatrně ji nasadil zpátky na rozcuchanou hlavu. Vstal a vykročil mezi osvětlené stromy. „Abych odpověděl na tvoji otázku úplně… Měl jsem v Alqualonde známost. Párkrát jsme se sešli, chodili jsme po nábřeží a přístavišti. Povídali jsme si. Ale v elfských měřítkách jsme byli pořád děti. Ani nás nenapadlo, že by mohlo něco být… Prostě… Společensky se to nehodilo,“ začervenal se Luvain a uhnul pohledem. „A co ty?“
„Ne, já… jsem na to neměl příležitost. Ve vsi byla nejmladší tlustá Berta, ale ta už na mě byla stará, a pak se Borkovi narodily dvě holčičky, ale ty zas byly moc mladé,“ usmál se Gariadon a byl rád, že si má s kým povídat. „Vlastně jsem nikdy neuvažoval…“ odmlčel se. „Viděl jsem to u ovcí, jen mám pocit, že u našich druhů to bude fungovat trošku jinak…“
Luvain se na Gariadona zadíval s jedním zdvihnutým obočím a zaraženým výrazem. Gariadon se začervenal rozhodně víc, než by chtěl. Hlavně proto, že si uvědomil hloupost svého prohlášení. Ještě že to neslyšela Morgana. Všiml si, jak elfovi cukají koutky úst a vzápětí oba vyprskli smíchy. Gariadon si oddechl, když pochopil, že kamaráda neurazil. Načež si uvědomil, že harmonický hlahol elfské slavnosti se ztrácí za mnoha mohutnými kmeny. Během hovoru došli skoro až k říčce. Bylo tu ticho. Lahira si opodál ledově šplíchala a ještě dál v lese zkoušel své štěstí mladý slavík. Poháry vína opět zely prázdnotou. Gariadona zasáhl nový pocit, jako by třímal jiný pohár. Takový, který se nikdy nevyprázdní.
„Luvaine?“ pohlédl Gariadon do zelenkavých očí a nervózně zamrkal. V šeru vzdálených krystalků působily Luvainovy oči podivně snovým dojmem. Nebyl si jistý, je-li to vínem nebo elfem. Nadechl se.
„Ano, Gariadone?“ vrátil mu elf zkoumavý pohled.
„Já…“
Světlovlasý elf chytil přítele za ruku. Gariadon ztuhl, ale neucukl. „Neměj strach, příteli. Cokoliv řekneš, na našem přátelství to nic nezmění. Slibuju.“
„Když já nevím, jak… Já vlastně ani nevím…“
Luvain upustil prázdný pohár do mechového podloží a ukazováčkem pravé ruky jemně zastavil Gariadonův nejistý pokus o slova. Chlapci, který byl napůl dryáda, se chvěly rty a leskly oči. Elf pomaličku odsunul svou ruku ze rtů na jeho tvář. Usmál se. Lehce, jako list plující po klidné hladině jezera, přiblížil svou hlavu k té jeho. Hleděli si teď velmi blízce z očí do očí. Gariadon ucítil teplo elfova dechu.
Víno.
Beltain.
Nejistě se nadechl. Přiblížil se k elfovi na tak blízko, že sebemenší pohyb by způsobil dotek. Upustil číši do mechu.
Víno.
Beltain.
Mírně naklonil hlavu k jedné straně a zavřel oči. Vnímal jen žár Luvainovy tváře. Jeho přítomnost. Ruku na své tváři. Ruku ve své ruce. Dech… Svou levou rukou zajel elfovi do vlasů…
Víno…
Beltain…
V tom se to ozvalo.
KŘUP. ŠUST.
Nebyli sami. Chlapci se odtrhli a rozhlédli se po okolním šeru. Mezi stromy se pohnulo něco nízkého. Vlk? Nebo medvěd? Ale co by dělaly šelmy takhle blízko osídlení a zvukům zábavy?
KŘUP. ŠUST.
Gariadon si uvědomil, že Luvain ho pořád ještě drží za ruku. Nebylo to nepříjemné. Upřímně byl rád, protože se bál. Netušil, co čekat ve stínech elfského hvozdu.
KŘUP. ŠUST.
Tvar už byl téměř zřetelný. Bylo to nízké. Zahalené, jakoby shrbené… „Ta stařenka!“ vykřikl Gariadon svým rodným jazykem. Luvain na něj pohlédl s vyděšeným dotazem. Snažil se horečně vzpomenout na její jméno. Jejich rodinný přítel, Gavain, mu to přece řekl… Té noci, než zemřel otec… Ale jak to znělo… Calle, Calla… „Cailleach!“ zakřičel Gariadon vítězoslavně. Luvain vyvalil zděšené oči a podíval se na novou příchozí.
KŘUP. ŠUST.
Stařena si to šinula rovnou k nim dvěma. Pevně tiskli ruku toho druhého. Neschopni se hnout. Stařenka se halila do tmavého vlněného plédu. Pod ním měla jen bílou spodničku. Začínalo svítat. Směrem od slavnosti se lesem linulo líné světlo nového dne.
KŘUP. ŠUST.
Shrbená přistoupila k oběma chlapcům. Změřila si elfa a pak si od hlavy k patě prohlédla Gariadona. Á, to jste vy dva… A kdyže to jsme? Aha… Chápu. Zaskřípělo chlapcům v myslích. Stařena je oba chytila za bradu, jako babička, která chce pokárat neposlušné vnuky. Hoši nebyli schopni odporu. Babice je přitáhla ke své svraštělé tváři. Očima přejížděla sem a tam. Z jednoho na druhého. Pak udělala úkrok vzad, aniž by se vzdala pevného úchopu jejich brad. Chlapci v podivném předklonu, tvář vedle tváře, oči vyvalené, nehybně čekali, co se bude dít. Stařenino čelo se rozvlnilo, vrásky zatančily a její světlé oči se zavřely. Vprostřed čela se otevřelo třetí, zářivě modré oko. Hledělo na oba mladíky a oslňovalo je svým jasem. Přála bych vám se takhle vidět, až mě potkáte příště. Pevné sevření na jejich bradách povolilo. Hrubý dotek vrásčitých rukou teď příjemně hladil. Na čelech je zahřálo ranní slunce. Nehybnost pominula. Zářivé oko mrklo.
Před chlapcem-dryádou a elfem-cvičencem stanula mladá žena. Z bíle spodničky prosvítaly kypré ženské tvary. Na zemi u jejích nohou ležel hnědý vlněný pléd. Vlasy barvy ohně odrážely lesk ranních paprsků. V jejích dvou jasně modrých očích se zračilo pobavení a rozpustilost mládí. Usmála se a odhalila řadu rovných bílých zubů. Luvain poklekl. Rukou, kterou stále držel Gariadona, ho strhl vedle sebe. Pak jeho ruku pustil a zakryl si levé oko v gestu nejhlubší úcty. Gariadon jej napodobil.
„Ale no tak, děti moje,“ zazvonil bujarý hlas mladé ženy. „Vstávejte, začíná světlý rok. Nedoprovodíte mě domů?“ Luvain hbitě vyskočil a maličko nejistě vykročil nabídnout modrooké své rámě. Gariadon přiskočil z druhé strany, připraven odvést stařenu, tedy dívku, kam si zamane. „Není to daleko,“ usmála se.
U malého meandru rychlé říčky Lahiry se trojice zastavila. „A jsme tady,“ usmála se dívka. Vyvlékla se z chlapeckých sevření, přistoupila ke skalnímu výběžku a otočila se na ně. „Nenechte ten plamen vyhasnout…“ pronesla tajemně a zpříma do nich zabodla svůj pronikavě modrý pohled. Pak se zasmála, jakoby si uvědomila, jak právě zněla, ukročila vzad a zmizela ve skále. Výběžek se ani nepohnul a při bližším ohledání by byl stejně tvrdý jako kdykoli jindy. Gariadon věděl, že právě spatřil událost, která je divem i pro elfy…
Luvain se na něho usmál. „Ty nemáš ani tušení, kdo to byl, viď?“
„Legenda,“ pokrčil rameny unavený Gariadon a bezděčně zívl.
„Tak… Asi pojďme spát,“ zahuhlal odevzdaně elf.
Gariadon přiskočil vedle něj a chytil ho kolem ramen. „Nic nekončí, Luvaine… Všechno dnes začíná… Nový rok a nový život!“
Kráčeli ruku v ruce proti slunečním paprskům, jež se co nevidět vyhoupnou do korun a ztratí se v lesním šeru. Zábava už nevířila, mísy s lahůdkami zely prázdnotou, přesto spousta elfů stále tančila, hudba hrála a víno vonělo. Dívka z mramorových květů ve středu kašny se nekonečně polévala vodou a krystalky nad hlavami se leskly jako pestrobarevné hvězdičky na pozadí světlající zeleně. Od okraje lesa přicházeli hraničáři, kteří měli té noci hlídku a připojili se k veselí. Gariadon sledoval, jak se Gavain vrhl Ceirwanovi do náručí a políbili se. Normálně by ho při tom pohledu zamrazilo, ale dnešní noc přinesla i jemu cosi nového. Neuměl to ještě pojmenovat, ale věděl, že je to správně. Pustil ale přítelovu ruku, navzdory vínu, jež v něm působilo jisté uvolnění a skoro nekonečné pochopení i pro věci z hlubokého vesmíru… Taky se o nich s Luvainem ještě před pár hodinami zaujatě bavili. O všech třech měsících, o slunci, o hvězdách. O bozích a podstatě života. Spousta hlubokých filosofických myšlenek byla té noci vyřčena a díky vínu zase rychle zapomenuta. Mířili teď na sever ke kapitánskému stromu, když se jim za zády ozval Ceirwanův hlas.
„Vy jste ještě vzhůru, chlapci? Jak asi budete vypadat při výcviku?“ jeho kamenný výraz nedával najevo žádnou nápovědu k tomu, jak to myslí.
„Penadure, ale tady Gariadon je syn dryády, a dneska viděl matku podruhé v životě. A taky jsme tančili… A pili a… Potkali jsme… Vždyť je dneska Beltain!“ tvářil se Luvain jako starý Hent, když mu tehdy uletěly včely. Kapitán chvíli mlčel a pak se upřímně rozesmál.
„Nebojte se, dnes není výcvik. Ale přál bych vám vidět vaše obličeje… Plodný světlý rok, hoši!“ pozvedl číši. Chlapci pokynuli a pohlédli na sebe se vzpomínkou na dva odhozené poháry u řeky v mechu a o jedné další osobě, která jim dnes řekla, že by se měli vidět… Rozhodli se o tom nezmiňovat. Jen na sebe spiklenecky mrkli. „Něco mi uniká, mládenci?“
„NE!“ vyhrkli oba naráz. Tak je to překvapilo, že na malý okamžik zase ztratili schopnost pohybu.
„Nepovídejte,“ zasmál se Ceirwan a změřil si oba hochy pohledem. „Ale co, je Beltain,“ pokrčil rameny a vydal se k ostatním hraničářům užít zbývající hodiny oslav.
Vyšplhali do koruny kapitánského stromu a unaveně se na sebe usmáli.
„Gariadone… Ty ani netušíš, jaké máš štěstí.“
„Jak to myslíš?“
„Nikdo neviděl Cailleach celá staletí. Ty dvakrát během jednoho roku. Nikdo neviděl dryády sto roků. Ty jsi syn jedné z nich…“
„Nikdo neměl tak dobrého přítele, jako jsi ty, Luvaine. Jsem rád, že jsem dnešek mohl prožít s tebou.“
„Gariadone…“ Elfovy zelenkavé oči se zaleskly. Přistoupil k chlapci, který byl napůl dryáda. Gariadon se na něho rozpačitě usmál a přistoupil k němu. Dívali se jeden druhému do očí. Luvain své oči zavřel v očekávání. Gariadon nasucho polkl. Nadechl se. A objal ho. Pevně. Necítil elfův třas. Neviděl, jak skrápí slzami jeho rameno. Neslyšel, jak světlovlasý přítel tiše vzlyká. Únava ho zvala do říše snů a on se zmohl jen na strohé: „Dobrou…“ A odešel do své místnosti.
Odsunul Akrona jemně na kraj lůžka a spokojeně se svalil vedle něj. Ten ostentativně seskočil, zabručel, zívl, protáhl se a stočil se na zemi na své neoblíbené rákosové rohoži.
„Dobrou noc, Akrone… Dnes jsem se stal elfem,“ zamumlal ospale Gariadon a usnul.
Morgana si už odpoledne zabrala největší pokoj v domě, takže Luvain se musel spokojit s druhým malým pokojíkem, kde už v minulosti několikrát přespával. Než se tam však odebral, dlouho ještě zíral na mihotavé světlo krbových krystalků, střídavě se usmíval i mračil, hladil sám sebe po ramenou a skrápěl větvovou podlahu hořkosladkými slzami, než ho přemohla únava… Všichni hosté Ceirwanova domu pak klidně prospali celé následující dopoledne. Dokonce i Luvain. A zdály se mu ty nejkrásnější sny, které, jak se domníval, se nikdy nemohly splnit. Ale v hloubi duše tajně doufal, že slova, která za úsvitu pronesla Věčná, znamenají přesně to, co si přál…
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.