Kapitola 7. Beltain
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Slunce ještě nezapadlo, ale mezi letitými stromy starého lesa už se pomalu dloužily stíny. Jantarové paprsky, které si proklestily cestu mezi hustým listovím, barvily do zlatova vysoké koruny nad jejich hlavami. Gariadon s Morganou si, svátečně vystrojení, pomalu vykračovali směrem ke kašně. Akron dnes zůstal spát doma. Odpoledne lovil někde v hloubi lesa, následkem čehož byl naprosto a velmi okázale unavený.
Gariadon už ani trochu nelitoval toho, že mu Morgana věnovala barevnou košili… Elfové byli do jednoho oděni ve zdobných a především pestrobarevných šatech jednoduchého střihu. Někteří oblékli jen rozepnutou vestičku a volné kalhoty. Elfky, v nemnohém počtu, nosily krásné sukně s květinovými vzory, někdy vyšitými, jindy barvenými. Krátké košilky jasných odstínů odhalovaly půvabná světlá bříška. Mladší elfové, mezi nimi i jeho přátelé Gavain a Luvain, měli podobnou barevnou košili jako sám Gariadon. Světlovlasý elf mu radostně mával a kynul mu, aby se k němu připojil u stolů s občerstvením. Gariadon se podíval prosebně na tetu, vlastně na Morganu. Přikývla. Pustil tedy její rámě a vydal se za svým kamarádem cvičencem. Gariadon nabyl dojmu, že oblečení dnešní noci slouží jako ozdoba. Zahlédl i několik neobvyklých náramků či náhrdelníků z barevných korálků. Na měkkém lesním podrostu se příjemně našlapovalo. Úplně celý Celanor byl také naboso. Dokonce i Morgana, kterou Gariadon dodnes neviděl jinak než v cestovních holínkách… Ve vzduchu se mísila vlhkost s pachem podhoubí a tlejícího listí a vůně lesních květů a pylů vzdálených jehličnanů. A radostné očekávání nadcházející slavnosti.
Úvodního slova se ujal Blaenor, nejstarší elf města Celanor. Vysloužilý hraničář oblékl na slavnost červené kalhoty a zelenou halenu, na krku se mu houpaly na šňůrce dřevěné korále. Na starém člověku by takové oblečení působilo jistě nepatřičně, na starém elfovi však ani trochu. Elfové stárnou jinak, uvědomil si Gariadon. Blaenor měl sice šedé vlasy a pár vrásek kolem očí, kromě toho však nejevil žádný obvyklý rys stáří. Nebyl shrbený ani roztřesený, jeho hlas nezněl jako vítr v komíně a jeho oči zářily bystrou sytou zelení. „Přátelé,“ začal, „dnešní noci slavím svůj tisící rok na našem Earthionu.“ Ozval se potlesk a jásot. Ne ten vřeštivý kakofonický jásot, na který byl Gariadon zvyklý ze své vesnice. Tenhle harmonický zněl, jako kdyby několik různých píšťal najednou zafoukalo harmonický akord. Blaenor se poklonil, rozpřáhl ruce a pokračoval: „Někteří z vás jsou s námi krátce, jiní zas staří přátelé. Všechny vás tu jménem matky a lesa vítám a zdravím!“
„Ve jménu matky a lesa,“ odpověděl mu jednohlasně sbor všech shromážděných.
„Další temný rok je za námi, kolo života se otočilo a mnoho dalších roků nás čeká. Byl jsem mladík, když jsme přišli sem do Eliadoru. Když jsme zakládali Celanor, některé zdejší domy byly sotva jako moje paže… Naše krásná kašna Blodeuwedd byla jen snovou představou. Svět se rychle mění a já s potěšením sleduji všechny naše krásné výtvory a šťastné děti. Eliador je už dvě stě roků bezpečným místem, kde můžeme v klidu žít a vzkvétat. A já jsem rád, že tu krásu můžu sledovat spolu s vámi! Tak tedy: šťastný a plodný nový rok!“
Oslava nebyla bouřlivá, jak Gariadon očekával. Nemohl říci, že nebyla vřelá. Jen tak nějak klidně vřelá. Po proslovu starého Blaenora se paloukem-náměstím rozezněla sladká hudba. Melodický elfský zpěv nádherně ladil se sladkými tóny píšťal a veselými drnky louten. Zněly právě jako jarní noc. Elfské písně se obsahově velmi lišily od těch, na něž byl zvyklý. Nezpívaly o lásce, o smrti, ba ani o Andulce, jíž utekly husy a Janek si ji chtěl vychutnat v ječmeni… Elfové zpívali o životě. O jaru, květech a obloze. O stromech, listí a větru. O vodě, jezerech i loukách. O domově, přátelství, rodině. Gariadona napadlo, kolik moudrosti asi musí tak dlouhý život přinášet. A kolik on sám za svůj krátký život nemá šanci poznat. Sledoval, jak proti černající obloze z listí září desítky různobarevných krystalků. Všechny smyčky díky bohům držely pevně… Provázky už neviděl a celé náměstí tak bylo zastřešeno malými barevnými hvězdičkami.
Elfové tančili a zpívali. Za celou dobu je neviděl tak veselé a uvolněné jako dnes. K jeho velkému překvapení tančila i Morgana. Smála se, tleskala a nechala se zvát k tanci od mladých elfů, kteří cvičili mladší hraničáře včetně Gariadona. Jen tak ze zvědavosti zauvažoval, kdo z nich je vlastně starší. Jestli elfové nebo Morgana. Co ji znal, přišlo mu, že nezestárla ani o den… Z přemítání ho vytrhl Luvain, který k němu přišel s rozzářeným výrazem, udýchaný od tance. V ruce nesl dva skleněné poháry s temně rudým vínem. Lesklá hladina odrážela mihotavá světélka barevných krystalků.
„Dej si Gariadone, je přece Beltain,“ vyrazil ze sebe nadšeně přítel a posadil se vedle něj na proutěnou lavičku.
„Díky, příteli, nechtěl jsem se vměšovat. Je to koneckonců elfská zábava…“
„Ale u matky, nech si ty chmury, dnes je veselá noc. Pij, raduj se, tanči. Začíná světlý rok!“
„Já nevím. Ani doma jsem se moc neúčastnil oslav. A to víno, to přeci není pro mě…“
„A dost,“ zasmál se Luvain, „jsi přítel elfů, tak je to víno i pro tebe. Na jihu ho lidem normálně prodáváme… Není to jen pro elfy. Pij a bav se! Víš co? Pojď, jdeme tančit,“ natáhl k němu volnou ruku.
Gariadon chtěl protestovat, ale vzpomněl na slova Morgany. Nechtěl přítele urazit, a tak zaraženě nabízenou ruku přijal. Cestou zjistil, že některé elfské zvyky jsou opravdu výrazně jiné než u nich ve vesnici. Kupříkladu dva hoši by spolu nikdy netančili. Když se ale rozhlédl, zjistil, že v tomto ohledu jsou elfové velmi benevolentní.
Luvain ho chytil za ramena a pohlédl mu do očí. Gariadon se snažil radostnému zelenkavému pohledu neuhnout. Cítil se podivně. Brada se mu jemně chvěla a v břiše mu pobíhaly desítky nervózních mravenců. Přeci jen to byl kamarád, ale také to byl vznešený elf.
„No tak, Gariadone. Chyť mě za ramena! Zbytek přijde sám,“ usmál se na něj přítel.
A opravdu. Veselá hudba jakoby sama pobízela k hopkání a trsání. Bezprostřednost světlovlasého elfa mu nakonec dodala odvahy. Zpočátku párkrát málem zakopl, naštěstí se však držel pevných ramen svého spolucvičence. S každým dalším krokem i skokem se tanec stával přirozenějším. Radost, která se v něm rozlila po skončení písně o rychlé bystřině, mu připomněla den, kdy dostal svou pasteveckou hůl. Dnes večer dostal lepší dárek…
Přátelé zadýchaně dosedli vedle plných číší tmavého vína. Luvain se usmíval jako sám Nantu, když se objeví na obloze. Gariadon se nonšalantně postavil a pozvedl číši do výše očí. „Tak… šťastný nový rok?“
„Šťastný nový rok!“ vykřikl radostně Luvain a vypil pohár do dna. Gariadon přiblížil číši k obličeji. V nose šimrala silná ovocná vůně. Upil vína. Chutnalo jako země, jako sen, sladká noc i žhavý den. Polkl. Víno příjemně hřálo po těle. S dalším douškem vypil naráz celou číši. Nadechl se, aby se mu nezamotala hlava. Ale to už ho Luvain táhl k velikým sudům, které odpoledne nosili z jeskyně na severním okraji města. Elfský pár před nimi si natočil do svých číší, načež Luvain naučeným pohybem vytáhl kohoutek a naplnil jim oba poháry během dvou mrknutí oka. Přiťukli si a upili. Gariadonovi se zazdálo, že mu tělem prostupuje radost a zahání všechny zimní chmury.
„Cítíš to?“ zeptal se ho Luvain. „To z tebe odchází temnota! Pojďme zpátky ke kašně, bude se zapalovat Teine éigen!“
Kolem kašny a dvou nemalých hromad klestí se shromáždili rozjaření elfové a s očekáváním sledovali, jak Blaenor přistupuje k hranicím s dvěma dřívky v ruce. Starý elf slavnostně poklekl u jedné z nich a začal třít klacíky velkou rychlostí jeden o druhý. Po malé chvilce se z nich začalo kouřit a Blaenor se zhluboka nadechl, vykřikl „TEINE ÉIGEN!“ a z plných plic foukl. Z klacíků vyletěl plamen a rychlostí vichru zachvátil první hranici. Blaenor se otočil k druhé, foukl a i druhá hromada klestí vzplála. Gariadon pochopil, že je to jen symbolické. Takový oheň žádné jemné tření způsobit nemohlo… Hudba radostně zahrála, zazněl jásot a elfové se dali znovu do tance. Utvořili dlouhou šňůru a jeden po druhém vesele skotačili mezi ohni.
„To je očista! Pojď,“ chytil Luvain Gariadona za ruku a běžel se zapojit do dlouhého zástupu elfů. S číší v ruce začal tancovat po vzoru ostatních a Gariadon se chtě nechtě musel přidat. Zprvu mu to připadalo trapné, ale čím déle tančil a blížil se k obrovským sloupům ohně, tím víc se uvolňoval. Mezi ohni pak doslova proskočil a rozverně výskl. Temný rok z něj spadl a on cítil, jak se v něm probouzí ten světlý. Anebo za to mohlo to skvělé víno. Či snad Luvain a jeho vřelost… Tak či onak, po dlouhé době mu bylo opravdu hezky. Dokonce si zatančil i s Morganou a k jeho velkému překvapení ho poté vyzvaly k tanci i některé elfky. Snažil se jim dívat do očí, ale víno a rozjařené pohyby ho neustále nutily sjíždět pohledem na nižší partie, které se smyslně vlnily. Bylo mu jasné, že jsou určitě všechny starší než on. Elfkám jeho chování zjevně nevadilo. Když se rozhlédl kolem sebe, doteky a objetí byly zcela a úplně na programu. Přestal se tedy obávat a vesele tančil dál. Po vzoru lidských tancovaček elfské dívky roztáčel a nadzvedával, až si jednou vysloužil i potlesk přihlížejících. Bujaré veselí vířilo vzduchem a noc se zdála nekonečná. Příroda i bohové se na ně smáli a on se cítil šťastný, jako ještě nikdy v životě.
Někdy kolem půlnoci, když ohně skomíraly, ale zábava ještě zdaleka ne, vystoupila Morgana na okraj kašny a promluvila k elfům:
„Přátelé, prosili jste mě, abych za vás za všechny předala Blaenorovi dar k jeho výročí…“ Hudba se utlumila, ale dál hrála Morganě radostný tichý doprovod. „Dlouho jsme se dohadovali, co dát elfovi, který už zažil pět set zim, všechno viděl a všechno má.“ Blaenor se tvářil navýsost zvědavě. „Proto jsme se rozhodli dát jemu a celému Celanoru tenhle výjimečný svátek. A aby opravdu výjimečným byl, pozvali jsme hosty, kteří se tu už sto roků neukázali, a jejichž přítomnost si Blaenor tolikrát prosil. Vážení, otočte se a vzdejte poctu… dryádám!“
Morgana se usmála, vztáhla ruce směrem k okraji palouku a starý elf dojatě škytl. Po tváři mu skanula veliká slza radosti… V Celanoru se rozhostilo napjaté ticho. Z největších stromů v okolí začaly vystupovat lesní víly. Krásné a půvabné, s kůží barvy oloupaného dřeva, jež se ve světle krystalků tajemně leskla. Přes hrudník dnes večer neměly obvyklý pás kůry a od pasu jim až k zemi vyrůstaly pestré sukně z lián obsypaných barevnými květy. V čerstvých vlasových větvičkách jim poletovali světélkující broučci. Dryády se usmívaly svými němými ústy a rozestoupily se do kruhu kolem celého náměstí. Rozepjaly ruce a započaly svůj tanec. Připomínal kývání trávy ve větru. V též chvíli se všem přítomným rozezněla v myslích veselá melodie. Jiná, než cokoli, co kdy Gariadon slyšel. Jako záchvěvy spícího těla – nepravidelná, těkavá, přitom tak povědomá a harmonická. Nevěděl, jak se to stalo ani proč se to stalo, ale během prvních pár tónů se jeho tělo dalo samo do pohybu. Vlnil se a ohýbal v naprostém souladu s vílami. Většina očí směřovala k okrajům náměstí a sledovala neobyčejný vílí tanec. Morgana se zaujetím pozorovala Gariadona. V jedné ruce kroužila v poháru vínem, druhou rukou si natáčela pramínek vlasů. Byla snad trošku zklamaná svou nedokonalou prací, ale usmívala se a pokyvovala hlavou. Gariadon cítil, že je vše přesně tak, jak má být. Když víly přestaly tančit, po celém náměstí se rozlehl ohromený harmonický jásot. „Gariadone, věřil bys tomu? Dryády! Tady! Ve městě! To je nejlepší oslava mého života,“ zářil Luvain, když se propletl davem. Gariadon se setkal pohledem s Morganou, která se jen usmála a naznačila mu prázdnou číší, že si jde pro víno. Gariadon se zazubil na svého světlovlasého přítele. „Pojď se mnou, Luvaine, chci ti někoho představit…“ Světlovlasý elf ho nechápavě a zvědavě následoval k okraji palouku. „Luvaine, tohle je dryáda Fáma, mo-“
„Je to nesmírná čest,“ skočil mu do řeči Luvain, očividně vyvedený z míry, „nikdy jsem se nesetkal s žádnou strážkyní stromů. Je to obrovská pocta!“ Luvain poklekl a zakryl levé oko v gestu, které náleželo těm nejváženějším členům elfského společenství.
Povstaň, elfské mládě, před dryádami nemusíš klečet, pronesla bezhlasně pobaveným tónem Fáma. Kdopak je ten sympatický mladý elf, Gariadone?
„To je Luvain, můj kamarád a budoucí hraničář. Trénujeme spolu ve výcvikovém táboře…“
Ach ano, slyšela jsem. Jsem ráda, že jsi se tak rychle zapletl do místní společnosti. Prý rychle rosteš, Ceirwan tě vychvaluje až nad koruny… usmála se dryáda.
„To je pravda, paní,“ prohlásil Luvain, „Gariadon je nečekaný talent. Zvládá po pár desenech věci, které jsme my ostatní cvičili roky. Dokonce s námi půjde příští měsíc na Stezku… Moment, jak je možné, že toho o tobě ta krásná paní tolik ví?“
Fáma se pobaveně usmívala, až se jí vlnily větvičky na hlavě, i Gariadon se musel smát. „Luvaine, kamaráde, dovol tedy, abych ti to řekl celé… Tohle je dryáda Fáma, moje matka…“
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.