Prolog
Chcete číst jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Byla teplá letní noc a žáby zrovna zahajovaly koncert u nedalekého potoka. Gariadon ležel na svém lůžku v komůrce. Dneska prožil skvělý den, byli s otcem na trhu ve městě a dostal svojí první pasteveckou hůl. Samozřejmě si ji chtěl vzít i do postele, ale otec ho přesvědčil, že bude lepší, když si ji opře vedle postele o zeď. Ze světnice dopadalo světlo lucerny na druhé lůžko. Bylo prázdné. Otec si vedle povídal s tetou Morganou. Mluvili potichu.
Gariadon nemohl spát. Jednak si prohlížel svou novou hůl a jednak se těšil, až mu teta bude vyprávět pohádku. Žáby ještě zpívaly, když se na druhém lůžku objevil velký stín. Postupně se zmenšoval a získával podobu ženy. Ve dveřích komůrky se objevila teta Morgana. Nosila jednoduché oblečení a vůbec ne holčičí – volnou košili a pevné kalhoty. Nikdy ne sukni.
„Ještě nespíš?“ Gariadon se okamžitě přikryl dekou a předstíral, že chrápe. Morgana se usmála a sedla si na prázdné lůžko. Ve světle lucerny vypadala ještě zvláštněji než kdy jindy. Nebyla jako ženy z vesnice – byla menší a měla jemnější rysy. Menší čelo, užší líce a jemný nos, divoké vlasy, které jí neustále padaly do obličeje. A byla mladá. Potřásla hlavou a založila si pramen za ucho. „Tak povídej, jak se s otcem máte?“ Dorazila už odpoledne a s otcem si povídala celou tu dobu. Gariadon se přesto těšil, až se na to zeptá i jeho.
„Máme se skvěle. Zítra mi bude deset a poprvé budu sám na pastvinách! Myslíš, že to zvládnu, teto?“
„O tom nepochybuji. Jsi přece synem Vagara, nejlepšího pastevce široko daleko,“ usmála se.
„Ale sama jsi říkala, že je taky jediný…“ zamračil se Gariadon.
„To na tom nic nemění. Určitě to zvládneš. Máš přece novou hůl.“
„Jo, a víš kolik má suků? Jenom tři! Táta říkal, že ho stála majlant. Kolik je majlant, teto?“
„Dost,“ usmála se. Její úsměv Gariadonovi něco připomínal, ale nemohl si vzpomenout co. „Chceš slyšet další příběh o Předcích, kteří žili ve hvězdách?“ nadzvedla obočí a založila si za ucho neposlušnoý pramen vlasů.
„Jasně teto!“ rozzářil se Gariadon. „Povíš mi tu o Solionovi a Lunaris? Nebo o jejich babičce Siawen? Jé, nebo tu, jak se Darugrin seznámil s Paní z jezera! Nebo o Korinově cestě, nebo…“ zarazil se, když si všiml pobaveného výrazu tety Morgany. „To není k smíchu! Já mám ty pohádky rád!“
„Vždyť já taky. Jinak bych ti je snad nevyprávěla… Dneska ti ale nebudu vyprávět o bozích. Povím ti o jednom krásném antikovi, který se narodil dlouho potom, co ostatní Prastaří sestoupili z nebes, i potom, co se někteří z nich stali bohy. Byl trošku jako ty. Nadšený a strašně zvědavý-“
„Já nejsem zvědavý!“
„No tak, to přece není špatná vlastnost. A nepřerušuj mě, nemám to ráda,“ potřásla hlavou a založila si loknu za ucho. „Tak tedy, povím ti o antikovi jménem Akron. Narodil se daleko odtud, ve velikém městě. Jeho rodiče byli příliš zaměstnaní, a tak ho vychovávala chůva-“
„Jako Dattepi, dceru skirla Hoga z Jotunu! Prý dokonce… Promiň. Pokračuj.“
„A protože chůva byla tak trošku čarodějka, i když ne tak dobrá jako já, Akron se rozhodl, že bude jednoho dne jako ona. Když byl tak velký jako jsi teď ty, začal se učit u mistra našeho umění, Eriana.“
„Ty ses u něj taky učila, teto?“
„Ne, mistr Erian žil už moc dávno, je to víc než tisíc let. Mladý Akron se tedy učil, ale nikdy nezapomněl cvičit, aby mu studium nezničilo páteř… A tak z něj vyrostl krásný a silný mladík. Na kouzla neměl nijak zvláštní talent, ale byl velice pilný, a na co nestačil talent, to dohnal tréninkem. Jednoho dne se mu dostalo zvláštní pocty – uklidit mistrovu pracovnu. Možná se ti to nezdá jako pocta, ale pro učně kouzelníků je mistrova pracovna něco jako… No něco jako, když už můžeš jít sám pást ovce. Je tam spousta věcí a předmětů a knih, které ještě nemůžeš nebo nesmíš znát. A, jak sis možná domyslel, Akron se do jedné takové knížky podíval. Byla to náhoda, že byla zrovna otevřená na stole. Zvědavost Akronovi nedala, a on si přečetl několik stran rozepsané knihy. Našel tam mocné kouzlo, které umí oživit mrtvé. Nechal úklid úklidem a běžel do komory pro myšku, která se tam ráno chytla do pastičky. Vyzkoušel na ní to kouzlo, a myška skutečně ožila. Pěknou chvilku běhala po místnosti, ale pak zase umřela. Zrovna ve chvíli, kdy se do pracovny vrátil mistr Erian. Uviděl Akrona s knihou v ruce a úsměvem na tváři. Jenže kouzelník nikdy nesmí dělat kouzlo, na které není připraven. Akron věděl, že udělal chybu. Nikdo by si neměl hrát s kouzly, která oživují mrtvé. Erian se rozzlobil, vzal mu knihu, zaklapl ji a s křikem chudáka Akrona vyhnal. Nebylo mu tehdy ani dvacet, když musel s hanbou opustit studia a odejít z domu rodičů. Akron byl ale také pyšný a rozhodl se, že se probije životem sám. Dlouhá léta putoval krajem a zažil spoustu dobrodružství. Potkal víly a elfy, trpaslíky a šamany. Učil se další kouzla a dovednosti. Naučil se stopovat, lovit. Jednou došel do prastaré jeskyně a objevil tam něco, co do té chvíle nesměl poznat. Temnou magii. Byl hodně sebevědomý a věřil, že se zvládne kouzla naučit, aniž by mu ublížila. Časem se do kouzel zapletl příliš a magie ho změnila. Narostly mu rohy a křídla a stal se z něj nebezpečný démon. Na dlouhou dobu zapomněl, kým byl a kým chtěl být. Hnala ho jen pomsta a vztek. Jenže nakonec-“
„No, co se pak stalo? A jak se stal nakonec bohem? A který bůh to je? Počkej… Sponso!“
„Ne, Gari, on se bohem nestal. Temnota ho doopravdy pohltila.“
„To ale nemůže být konec, to není vůbec hezký příběh. Skončil špatně? Co se s ním stalo?“
„Neřekla jsem, že to je konec. A už mě nepřerušuj, prosím. Akron se dlouho zmítal v náručí temnoty, až jednoho dne potkal krásnou čarodějku, do které se zamiloval. Láska mu pomohla vzdát se temnoty a s čarodějkou zažil nejkrásnější období svého života. Narodil se jim syn a dali mu jméno Erian, na počest mistra, který ho kdysi učil. Akron zapomněl na křivdy a pýchu a byl zase krásným a vznešeným antikem.“ „A pak umřel?“
„Ano, Gari, nakonec umřel,“ řekla Morgana a zvláštně se pousmála, „ale nakonec umřou všichni. Víš, co z toho plyne za ponaučení?“ potřásla hlavou a založila roztržitou loknu za ucho.
„Že nesmím číst zakázanou knížku?“ zamyslel se Gariadon. „Ne, já vím! Že musím cvičit! Abych neměl zničenou… práteř! A že všichni jednou umřeme. A taky, že jednou přijde krásná čarodějka a vezme si mě! Jé teto, já mám nápad, co když to budeš ty? Co kdybych si jednou vzal tebe?“ zářily mu oči pohádkovým sněním.
Morgana se upřímně rozesmála. „To asi nepůjde, já už jsem vdaná byla, a nebyl to zrovna dobrý nápad,“ usmála se, potřásla hlavou a začísla si za ucho neposedný pramen vlasů.
„Vážně, a za koho? Já vím! Za Akrona! Ty jsi ta čarodějka, žejo?“ Gariadon celý zářil.
„Jak tě to napadlo?“ smála se čarodějka. „Gari, přece jsem ti říkala, že žil před víc než tisícem let. Vypadám snad na tisíc? Ponaučení z toho plyne takové, že i když tě někdy pohltí temnota, láska ti vždycky pomůže najít cestu ke světlu.“
„To je hezká pohádka, teto. Děkuju. Budeš tu ještě zítra?“ zeptal se Gariadon, když ho přikryla dekou.
„Nebudu, Gari, odjíždím ještě dneska. Ale určitě se zase uvidíme, neboj.“
„To říkáš vždycky, a pak tě půl roku nevidíme…“ zívl Gariadon a viděl jen, jak se teta Morgana usmála, pohladila ho po vlasech a odešla za otcem do světnice. Viděl ještě, jak se zvětšuje její stín na otcově lůžku a mihotavě klouže vzhůru po zdi, a v další chvíli už ve snu běhal s antikem Akronem a představoval si, jak se s ním učí kouzlit a stopovat a lovit.
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.
Pokračujte ve čtení: