První kapitole předchází Prolog.
Kapitola 1. Do lesa
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Gariadon seděl na vyvýšeném místě nad údolím, kde se pásly ovce. Byl únor. Sníh pomalu odtával a ovce si v údolí pochutnávaly na trávě, která po zimě znovu vykukovala na povrch. Z holého buku odkapávala voda, která ještě v noci byla sněhem. Gariadon sebou cukl, jak mu studená kapka sklouzla po krku na záda. Postavil se, pročísl husté vlasy a podrbal se na temeni. Nadechl se svěžího vzduchu a na chvilku zůstal koukat do slunce, které už pár měsíců neviděl. Promnul si bradu, kde mu už podruhé tento týden rašily vousy. Něco na tom dospívání opravdu nebude zábava…
Akron zaštěkal. Ovce začaly nervózně pobekávat. Gariadon hvízdl, sebral ze země osahanou hůl se třemi suky a vydal se dolů. Akron znovu zaštěkal. Gariadon znovu hvízdl. Pětiletý pastevecký pes se k němu rozběhl, až mu od nohou létalo bahno. „Co se děje?“ zeptal se Gariadon. Akron jen štěkl a začal pobíhat sem a tam a otáčet se, aby ho jeho pán následoval. Rozeběhli se údolím. Akron ho dovedl k bystřině, kde některé ovce pily horskou vodu. Zapřel se nohama a zaštěkal směrem k druhému břehu. „Co blázníš? Vždyť tam nic není…“ odtušil Gariadon. Sledoval zlatavě zelenou hradbu stromů z blízkého lesa ozářenou ranním sluncem. Najednou měl pocit, že se před lesem mihla nějaká postava. Pohybovala se tak pomalu, že na první pohled vůbec nebyla vidět. „Hlídej!“ řekl Gariadon a zkušeným krokem přeskákal po kamenech na druhý břeh. Pomalu se vydal směrem k malé, temné, zahalené postavě. V ruce držel hůl a snažil se nedělat velký hluk. Kapky tajícího sněhu mu práci mírně ulehčovaly. Na hranici lesa se tajemná postava zastavila a sehnula se, aby něco sebrala. A znovu. A zas. Gariadon si nadešel obloukem, aby viděl, co postava dělá. Sbírala větve. Zřejmě na otop. Ale něco na ní nebylo v pořádku.
„Požehnání Dvanáctky přeju,“ zkusil pozdravit. Ticho. „Dobré ráno, paní,“ zopakoval. Stařenka se ani nepohnula, jen sebrala další klacek a popošla o kus dál. „Nepotřebujete pomoc? Nikdy jsem Vás tu neviděl. Jste z města?“ Stařena neodpovídala a dál se věnovala sběru. Gariadon došel vedle ní a dotkl se jemně jejího ramene. „Paní, ztratila jste se?“ zeptal se. Stařena jakoby zamrzla v pozici, ve které byla. Pak se její hlava pomalu pohnula. Gariadon si nevšiml, jak, ale stařena teď stála přímo naproti němu a hleděla mu do očí. Byla velmi stará. Starší než ženy z vesnice. V jasně modrých očích měla moudrost věků a zvláštní smutek. Její vrásčitý obličej jevil jistou poťouchlost.
„Chceš přivést jaro dřív, chlapče? Mně nikdo nesmí pomáhat, to je zákon!“ zaskřípěla stará paní.
Gariadon vylekaně ucukl a zakoktal: „Ne-nezlobte se, paní, promiňte. My-my-myslel jsem, že jste se ztratila. Nebudu dál rušit.“ S posledními slovy už se otáčel a běžel zpátky k Akronovi, který štěkal už od chvíle, kdy se ho stařena dotkla. Několika rychlými skoky byl na druhém břehu. Akron pořád štěkal. Gariadon se ohlédl zpátky, ale stařenu už neviděl. Před lesem byly jen jeho stopy, ve kterých se objevoval podrost pod sněhem.
Vykročil zpátky k buku. Jeho černobílý chlupatý společník mu běžel po pravici a koukal, jestli náhodou nedostane pochvalu. „Ale to víš, že jsi šikulka,“ poplácal ho po hlavě. Nahoře na kopci foukalo. Byl to nepříjemný vítr. Mnohem teplejší, než bývá v tuhle dobu zvykem. A taky silnější. „Bude chcát… Akrone, sehnat!“ Pes okamžitě poslechl a vydal se oběhnout stádo ze západní strany pastviny. Gariadon k nim sestoupil od severu a mával svou pasteveckou holí. Ovce začaly bečet na celé kolo a hnaly se naučenou cestou zpátky k vesnici. Akron běhal kolem nich a štěkal, aby je nahnal správným směrem. Z jihozápadní strany mu k tomu dopomáhal potok. Ovce, z nichž spousta byla v tuhle dobu březí, se pomalu valily východním směrem. Nespokojeně při tom pobekávaly. „Ale dej pokoj, kdo vás pak bude sušit? Dochází nám sláma…“ zabručel si pro sebe Gariadon. Ve chvíli, kdy dorazili ke statku, začalo pokapávat. Než všechny ovce nahnali do stodoly, lilo jak z konve. Gariadon ještě zkontroloval ovcím žlaby a šel se převléknout. Kabát z ovčí vlny rozložil na židle před ohniště a došel si k truhle pro suchou košili a kalhoty. Sotva je navlékl, Akron se vedle něj velmi důkladně oklepal. „Dík, ty vole,“ zabručel Gariadon a došel pro kovovou konvici. Nahrnul do ní trochu sněhu ze severní strany chalupy a postavil ji na rošt do krbu. Rozvalil se vedle Akrona na rohoži a po chvilce usnul.
Vagar se vrátil z trhu o něco dřív. Kvůli silnému dešti to dnes stánkaři zabalili už v poledne. Gariadona vzbudilo Akronovo radostné štěknutí. Sám velkou radost neměl, protože se radostně ozvalo přímo vedle jeho hlavy. Podrbal se na zátylku, zívl a šel utrhnout pár lístků byliny visící na trámu. Její jméno mu vždycky dělalo problém vyslovit, ale jejich rodinný přítel Gavain tvrdil, že je dobrá na nachlazení. Obvykle jim při své návštěvě hrstku přinesl. Akron už nadšeně tancoval za dveřmi. Gariadon hodil suché lístky do konvice a s pomocí hadru ji odnesl na stůl. Položil ji na černé kolečko, které tam za léta používání zanechala. Vagar otevřel dveře a Akron na něj hned skočil. „Ale no jo, to víš že jo. Kde máš místo?“ houkl vousatý pastevec. Akron se rozeběhl a prolezl do stodoly dírou v jižní stěně. Gariadon ho sledoval oknem a smál se.
„Dvanáctka s tebou, tati. Co tak brzo? Chcanec?“
Vagar shodil promočený kabátec i vestičku a přidal je na další židli před krb. „Ne, přiletěl divokej hon. Jasně že jo. Lidi v tomhle nechtěj chodit po trzích. Zůstal tam jen Rajek, co prodává grog,“ zasmál se, podrbal se v plnovousu a vyhlédl východním oknem ze světnice. Oči mu sklouzly ke konvici na stole. „Děláš garlarth?“
„Jo…“
„Tak mi taky nalej, promok‘ sem na kost.“
Gariadon nalil dva hrnky a došel k otci. „Jak to šlo jinak?“ zeptal se.
„No, jako obvykle, padesát čumilů, dvacet jájenkoukačů a prodal jsem dvě. Pak začlo to čóro a bylo po prdeli. Sotva jsem dojel zpátky sem do Ragny, tak přestalo. Eště že to je tak daleko, jinak bych se snad eště vrátil… Sakra, horký. Dík. Co ovce? Už se bahní?“
„Ne, ale Morgana už je taková pomalá, už to bude každou chvíli.“
„Řikal sem ti, ať jí tak neřikáš. Tý původní se to nelíbí…“
„No a co, už tu dva roky nebyla. Ti řikám, že se na nás vyprdla. Jako máma…“
„NEMLUV TAK VO MÁMĚ!“ vyjel Vagar a praštil plechovým hrnkem o parapet. „Promiň, nechtěl jsem řvát, ale je to zrovna sedumnáct let, co vodešla.“ Zadíval se z okna směrem k temným mrakům.
„Ty promiň. Já jsem dneska nějak nesvůj. Něco se děje. Venku u potoka nějaká babka sbírala dřevo. Nechtěla pomoct, ani nebyla zdejší. A pak najednou zmizela. Asi v lese. Něco jí tam roztrhá. A jestli zmokla, chudák…“
Vagar se na něj ustaraně podíval a podrbal se ve vousech. „U lesa? To mohla bejt ta stařena z elfskejch příběhů. Řiká se, že sbírá listí na votop, aby prodloužila zimu. Když je hezky, tak ho nasbírá dost a zatopí si. Když to nestihne, tak už pustí jaro. Je to taková legenda. Tu stařenu ale nikdy nikdo neviděl.“
„Já jsem jí viděl. Možná ne tuhle, ale nějakou jsem viděl, mluvil jsem s ní…“
„Možný to je. Gavain řiká, že toho vo světě spoustu nevíme. I ty tuláci, co sem jezděj každý léto, toho prej znaj víc. Mně je to teda dost jedno. Vim vo vovcích, co potřebuju, vim co mám a nemám dělat a to mi stačí. Já sem takle spokojenej.“
„Jdeme na mši, táto? Má začínat za soumraku a to už je za chvíli…“
„Jó, pudem. Prej přijel nějakej řádovej kněz až někde vod Mrazivejch štítů. Je to prej bráchanec vod tlustý Berty, co dělá dole ve mlejně. Sundej tu fešáckou košili, ta je moje,“ zasmál se.
Před kaplí se sešla celá vesnice. Byla to malá kaple a malá vesnice. Padesát stavení, většinou zemědělských nebo chovatelských. Ležela mezi kopečky na dně údolí, kam ze západu přitékala horská bystřina Ragna a tekla dál jihovýchodním směrem k Velkým pláním. V místním hornatém kraji se zemědělství dařilo jen velmi málo. Mnohem častěji proto místní chovali zvěř a produkty prodávali v městečku Jotun, které leželo dvě hodiny východním směrem. Z místního šenku sem přivalili dva sudy medoviny a hostinský Borek točil všem příchozím do pohárku. Medovina byla sladká, a příjemně hřála, třebaže byla studená. Vagar s Borkem prohodili pár slov. Gariadon si šel prohlédnout cizího kněze. Byl to spíš rytíř než kněz. Měl na sobě leštěnou kovovou zbroj se zlatými okraji a dlouhý žlutý plášť, který sahal skoro na zem. V pochvě u pasu se mu houpal dlouhý meč se zdobeným jílcem ze zlata. Na hlavici se leskl reliéf slunečního kotouče – atribut nejvyššího boha Soliona. Gariadon si vzpomněl na příběh o Solionovi a jeho sestře Lunaris, který mu kdysi vyprávěla teta Morgana. Jak bojovali proti moru a pomáhali lidem a za odměnu se po smrti stali bohy. Když byl Gariadon malý, všechny ty příběhy mu připadaly jako krásné pohádky. Jak ale rostl, Morgana vyprávěla čím dál temnější variace, až si nakonec začal myslet, že si ty příběhy jen vymýšlí. Když před dvěma lety začal chodit s otcem na mše a oslavy, pochopil, že mu Morgana jen přeříkávala kázání kněžích i když trochu po svém… Přesto si ale nemohl pomoct a něco ho k nim stále táhlo. Jakoby se v nich skrývala odpověď na nějakou nedostižnou otázku v jeho mysli.
„Jak ti chutná medovina?“ zeptal se ho Bjork, Borkův syn. Byli skoro stejně staří a jako děti si často hrávali. Bjork se pak dal na učení ke kováři a Gariadon začal pást ovce místo otce. Zničehonic se potkávali už jen na slavnostech.
„Je dobrá. Sladká, trošku moc kořeněná, ale nevadí…“ ohodnotil Gariadon nápoj a sledoval v pohárku zlatavé odlesky ohně, který hořel před kaplí.
„Co ovce a pes? Jakže se to jmenuje… Argon?“
„Akron. Jsou v pohodě. Budou se bahnit. Ty mladý. Možná ještě dneska. Táta u nich bude přes noc.“ řekl a podrbal se nad krkem. Dělalo se chladno. „Co v kovárně? Výheň, dobrý?“
„No jo… Už jsme začali dělat nový motyky. Za chvilku to sleze úplně a bude po nich sháňka.“
Na návsi mezitím přibývalo obyvatel. Všichni byli teple oblečeni, spousta z nich ve vlně od ovcí z Vagarova stáda. Měli hrubé a silné obličeje, muži silné ruce, ženy silné boky. V okolních kopcovitých oblastech to nebylo nic zvláštního. Vypadali tak všichni. Kromě té stařenky dnes dopoledne.
„Bjorku, chtěl bych ti něco říct. Dneska jsem viděl-“
„Dobří lidé, obyvatelé Ragny! Zdravím vás všechny jménem nejvyššího boha Soliona…“ zazvonil mocný hlas rytíře po celé návsi. Mluvil pomalu. Při vyslovení jména svého boha vytáhl meč. Jako většina kněží uměl předvádět boží sílu. Meč mu nad hlavou zazářil jakoby odrážel sluneční svit.
„AŤ JEHO SVĚTLO SVÍTÍ!“ pronesla svorně celá náves a pozvedla pohárky.
„Sousedé,“ přidal se stařičký Hent svým skřípavým hlasem, „jménem našich patronů Korina, Neolie, Govina a Aquaril je mi ctí zde přivítat Světlonoše, rytíře posvátného řádu nejvyššího boha Soliona. Zahájí teď svým proslovem Imbolk. Bohové nám posílají jaro, abychom mohli pěstovat své plodiny, chovat ovce, kovat nástroje, řezat nádobí a plodit děti. A za to jim patří náš dík!“ Při vyslovení každého řemesla kněz pokynul směrem, kde viděl příslušné vesničany. Všichni při každém jeho zaskřípění zvolali JÓ a pozdvihli poháry. Po posledních slovech všichni zvolali CHVÁLA a vypili do dna. Borek už točil další rundu, zatímco Světlonoš pronesl téměř nekonečnou veršovanou motlitbu ke slávě světla a Soliona. Pak začal mluvit o tom, jaké zlaté časy prožívá celé Království i okolní svět, jak se máme všichni dobře a že to je z milosti Soliona. Samozřejmě také zmínil, že Solion sám by nic nezmohl a pochválil tedy všechny za jejich víru a obětavost při každodenní práci. Pak konečně požehnal polím i dobytku a znovu předvedl trik se svítícím mečem. Tentokrát za něj sklidil potlesk, protože kromě světla vyvolal nad vesnicí i malé sluníčko, které chvilku doopravdy hřálo. A taky už měli všichni čtvrtý pohárek medoviny. Gariadon si všiml, že na kraji návsi se v polostínu krčí pohledný mladý muž. Podle jemné tváře a dlouhých rovných vlasů okamžitě poznal elfa Gavaina, jejich tajemného rodinného přítele. Už před lety se naučil na něj neupozorňovat, a tak si dál povídal s Bjorkem, zatímco vesničané se dali do tance kolem velkého ohně. „Viděl jsem jí, fakt. A chytla mě za ruce, takhle. Koukala mi do očí. Nebyla místní, to bylo poznat hned. A pak zmizela.“
„Jen tak?“ vyzvídal Bjork.
„No, něco říkala o zákonu, že jí nemůžu pomáhat. Trošku mě vyděsila, tak jsem šel zpátky k ovcím. A pak už tam nebyla.“
„Tak asi zašla do lesa, ne? Prostě zalezla do stínu a už jsi ji neviděl. To je normální.“
„Jenže já mám pocit, že zmizela. Neviděl jsem ani její stopy. Nechtěl jsem se tam už vracet. Bylo to divný. Táta říkal, že to je nějaká elfská legenda-“ zarazil se a koutkem oka mrknul po elfovi. Rychle dopil pohárek. „No, to je jedno. Třeba se mi to zdálo. Bjorku, měj se. Já už musím domů. Musím zkontrolovat ovce,“ rozloučil se Gariadon a vydal se směrem domů. Na západním okraji návsi na něj pod borovicí čekal Gavain. Ve svém šedém plášti skoro splýval s kůrou stromu. Mrkl na něj levým okem zpod huňaté čapky s mývalím ocasem. Začalo sněžit.
„Je to možné,“ prohlásil Gavain po chvilce. Celou dobu mlčel a poslouchal Gariadona. Nepřerušil ho a ani nedal znát jakoukoli emoci. Což elfové nedělali snad nikdy. Gavain byl ovšem jediným elfem, kterého kdy Gariadon viděl… „A mluvila s přízvukem? Nějakým takovýmhle? TO JE ZÁKON. A nebo normálně jako člověk?“
„Normálně… Vlastně… Nejsem si jistý, že mluvila. Nepamatuju si, že by hýbala pusou. Jen se na mě koukala a já to slyšel. Měl jsem za to, že to řekla… Gavaine, co se to děje? Je se mnou něco špatně? Nic nechápu.“
Gavain dlouho mlčel. Gariadon moc dobře věděl, že vyrušovat elfa nemá smysl. Byl hodně mlčenlivý a často mu trvalo drahnou chvíli, než odpověděl. Pokud odpověděl…
„Má to co do činění s mámou?“ nevydržel chlapec. „Ve vsi se říká, že to byla divoženka. Vidím kvůli tomu tyhle věci?“
„Tyhle věci? A kolik takových věcí jsi už viděl?“ Gavain mrkl levým okem a ušklíbl se.
„No… Jenom tohle. Ale mám přece elfské jméno, to by taky mohlo-“ zarazil ho elfův pohled.
„Kdo ti řekl, že máš elfské jméno?“
„Teta… Víš, Morgana. Když jsem byl mladší, tak jsem se jí ptal. Poznal jsem, že jména ostatních jsou jiná. Jinak znějí, když se vysloví. A teta říkala, že je elfské. Nevíš proč…?“ odvážil se Gariadon, ale okamžitě sklopil oči do hrnku. Věděl, že to Gavain nejspíš ví. Věděl skoro všechno. Byl mnohem starší než otec, i když vypadal mladší. Ale Gariadon také věděl, že je nezdvořilé se elfa vyptávat.
„Mluvil jsi o tom někdy s Vagarem? Hm, to je dobře. Vzpomínka na tvou matku ho pořád moc bolí. To jméno ti dala Fáma, tvoje matka. Znamená to miláček, milenec nebo… Doslova by se tvoje jméno dalo přeložit třeba jako Milovník, syn Vagarův.“
„To je hrozný,“ zamračil se Gariadon. Jednak proto, že se mu to nelíbilo, a jednak v něm nepříjemně hrklo, když zaslechl matčino jméno. Otec ho nikdy nevyslovil nahlas. Jen občas ze spaní.
Gavain nic neřekl, jen na něj upřel jeden ze svých káravých pohledů. Jeho tvář se skoro nezměnila, ale ten pocit… Podobně, jako když se na něj podívala-
„Ta babka! To byla elfka! Taky dělala tenhle… pohled! Nebo aspoň podobný… Asi. Možná. Promiň.“
„To nevadí. Ta stařenka mohla být jedině Cailleach. Je zvláštní, že jsi ji viděl. Nikdo ji nespatřil už staletí. Rozhodně ne za mého života. Je to povídačka. Jenom historka. Jako příběhy o bozích Dvanáctky. Je to jen symbol…“ Gavain se zamyslel a dlouho hleděl do ohně v krbu. Voda v konvici už začala bublat. Po nekonečné chvíli ticha se pomalu otočil na Gariadona. Chlapec stál jako socha a koukal na něj s nechápavým výrazem.
„Voda…“ pronesl pobaveně Gavain. „Vaří…“ mrknul na něj levým okem.
Probudil ho zápach kouře. Bylo už nad ránem. Spal krátce, ale tvrdě. Otec přišel domů pozdě. Dávno po tom, co s Gavainem dopili bylinkový odvar. Vzpomněl si, že z komůrky slyšel, jak se Vagar s elfem bavili, ale byl už hodně ospalý. Kouř. Zase krb, pomyslel si. Ale to horko… Hoří! Najednou byl úplně vzhůru. Vyběhl do světnice a popadl dřevěný kyblík s vodou. Plameny byly všude kolem. Hořela i střecha. Když se podíval vzhůru, praskla nad ním krokvice. Jen tak tak uskočil zpátky do komory. Kyblík šplíchl o zem a zasyčel pod hořícím trámem. Dveře už použít nemohl. Rychle natáhl boty. Kabát a hůl vyhodil okýnkem a snažil se vysoukat za nimi.
Venku byl ohromný chaos. Hořící střecha osvětlovala celé okolí. Sněžilo. Všude pobíhali lidé s kyblíky vody. Snažili se hasit. Gariadon rychle oblékl kabát a vyběhl směrem ke studni. Táta! Otočil se na místě a uklouzl po bahně. Bahno bylo slané a teplé. Krev. Kde se tu vzala krev? Rozhlédl se. A teprve teď to uviděl. Všude kolem ležely mrtvé ovce. Rozsekané a potrhané, jakoby se tudy prohnalo deset smeček vlků. Jehňátka! Gariadon si klekl, plakal a zvracel. Za zády uslyšel hlasité Křach! To se propadla střecha dovnitř do domu. Z posledních sil se doplazil pro hůl a s její pomocí se postavil. Obličej, ruce i kabát měl od bahna. A od krve. Všude kolem se mísila bílá s červenou. V jeho obličeji také. Táta, napadlo ho. Měl hlídat ovce. Vyběhl ke stodole. Zarazil ho nelidský skřek, který se ozval ze stodoly. Dřevěným roubením proletělo tělo. Bylo Vagarovo. Dopadl mu pod nohy. V díře se objevilo něco, co připomínalo blanité křídlo, ale zase to zmizelo. Skřek se ozval znovu. A znovu. Ze vsi sem běžel rytíř. Byl patrně opilý, zbroj si spěšně upravoval po cestě. Mával mečem a křičel.
„Z cesty! Ve jménu Soliona!“ Doběhl ke stodole, vykopl dveře a nakoukl dovnitř. Okamžitě se přitiskl ke stěně vedle dveří. Oběma rukama svíral meč. „Solion je ochránce, Solion je světlo, a jeho nepřátele světlo vždycky smetlo!“ Se zářícím mečem vběhl dovnitř do stodoly. Ozval se skřek a objevil se záblesk světla.
Gariadon poklekl k otci. Nedýchal. Na boku měl ošklivou dlouhou ránu. Otevřené oči hleděly do prázdna. „Tati! TATI!“ Gariadon ho popadl pod rameny a snažil se ho odtáhnout. „Táto, prober se!“
„Vem si to a běž!“ uslyšel elfův hlas, zastřený, jakoby odněkud z dálky.
„Gariadone! Prober se,“ cloumal s ním Gavain. „Jemu už nepomůžeš. Vem si to a běž do lesa!“ V ruce držel svojí čapku s mývalím ocasem. „Dělej! Uteč!“
Ze stodoly vyletěla zdeformovaná zbroj, hned za ní hlava rytíře. Napíchnutá na jeho vlastním meči. Gariadon se nemohl hrůzou ani pohnout. Elf se postavil před něj, chytil ho za ramena. Vlasy měl slepené krví a potem. Podíval se Gariadonovi přímo do očí a aniž by pohnul ústy, řekl: Jdi do lesa! Hledej Celanor. Mrknul levým okem. Slova rezonovala chlapci hlavou.
Do lesa… Hledej Celanor…
Zvedl se, sebral hůl a vykročil jako ve snách směrem k lesu. Šel.
Do lesa.
Nevěděl proč.
Celanor.
Šel.
Do lesa.
Neviděl, jak za ním vzplála stodola.
Celanor.
Neviděl, co se z ní vyhrnulo ven a zabilo jeho kamaráda Bjorka.
Do lesa.
Neviděl, jak to chvilku potom dostalo mlynářku Bertu, která nesla vodu k jeho hořícímu domovu.
Celanor.
Neviděl, jak Gavain střílel jeden šíp za druhým.
Do lesa.
Neviděl nic. Šel. Za zády mu hořel celý dosavadní život. Spojovala ho s ním jenom dlouhá čára, kterou nechávala v čerstvém sněhu jeho pastevecká hůl. Šel jako ve snu. Neplakal. Necítil. Přešel potok. Necítil chlad. Necítil smutek. Necítil strach. Nikdy se neodvážil vstoupit do lesa. Lesy byly chráněné. Patřily elfům, člověk do nich nesměl. A on byl člověk. Alespoň po otci. Sníh mu padal za krk. Necítil chlad. Na hlavě ho hřála čepice s mývalím ocasem. Necítil teplo. Na obličeji ho svědilo bahno s krví. Nechal to být. Šel. V dálce za ním začalo svítat. Před ním se po celém západním obzoru rozprostírala černá silueta lesa. Necítil strach. Čerstvý sníh zakryl jeho stopy, které tu mohly zůstat z předešlého dne. Akron! Vzpomněl si a otočil se. Za kopečkem, který před chvílí přešel, ještě zářil požár. Na obzoru se objevila silueta. Podivná postava s obrovskými rameny. Nečekal na nic. Vrhl se mezi stromy. Všude byla tma.
Do lesa.
Větvičky ho šlehaly do obličeje.
Celanor.
Kolem hlavy mu prolétl šíp s bílou letkou.
Do lesa.
Další šíp už necítil.
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.
Pokračujte ve čtení: