Kapitola 3. Stodola

Probudil ho zápach kouře. Muselo být už nad ránem. Spal krátce, ale tvrdě. Otec přišel domů pozdě. Dávno po tom, co s Gavainem dopili druhý bylinkový odvar z kruspánku. Vzpomněl si, že z komůrky zaslechl, jak se Vagar s elfem bavili, ale byl už hodně ospalý.

Kouř. Zase krb, pomyslel si. Ale to horko…

Hoří!

Najednou byl úplně vzhůru. Vyběhl do světnice a popadl dřevěný kyblík s vodou. Plameny byly všude kolem. Hořela i střecha. Když se podíval vzhůru, praskla nad ním krokvice. Jen tak tak uskočil zpátky do komory. Kyblík šplíchl o zem a zasyčel pod hořícím trámem. Dveře už použít nemohl. Rychle natáhl boty. Kabát a hůl vyhodil okýnkem a snažil se vysoukat za nimi.

Venku vládl ohromný chaos. Hořící střecha osvětlovala celé okolí. Sněžilo. Všude pobíhali lidé s kyblíky vody. Snažili se hasit. Gariadon rychle oblékl kabát a vyběhl směrem ke studni. Táta! Otočil se na místě a uklouzl po zasněženém bahně. Bylo teplé a chutnalo jako… Krev! Kde se tu vzala krev?

Rozhlédl se. A teprve teď to uviděl. Všude kolem ležely mrtvé ovce. Rozsekané a potrhané, jako by se tudy prohnalo deset smeček vlků. Některým z rozervaných bachorů vylézala mrtvá… Jehňátka! Gariadon si klekl, plakal a zvracel.

Za zády uslyšel hlasité Křach! To se propadla střecha dovnitř do domu. Jiskry vyletěly k nebi jako ohňostroj, který v létě vozívají kejklíři. Z posledních sil se doplazil pro hůl a s její pomocí se postavil. Obličej, ruce i kabát měl od bahna. A od krve. Všude kolem se mísila bílá s červenou a hnědou. V jeho obličeji také. Táta, napadlo ho. Měl hlídat ovce. Vyběhl ke stodole. Zarazil ho hluboký nelidský skřek, který se ozval ze stodoly.

Dřevěným roubením proletělo tělo. Bylo Vagarovo. Dopadl mu přímo pod nohy. V díře se objevilo něco, co připomínalo blanité křídlo, ale hned to zase zmizelo. Skřek se ozval znovu. A znovu. Ze vsi sem běžel rytíř. Byl patrně opilý, zbroj si spěšně upínal po cestě. Mával mečem a křičel. „Z cesty! Ve jménu Soliona!“ Doběhl ke stodole, vykopl dveře a nakoukl dovnitř. Okamžitě se přitiskl ke stěně vedle dveří. Oběma rukama svíral meč. „Solion je ochránce, Solion je světlo, a jeho nepřátele světlo vždycky smetlo!“ Se zářícím mečem vběhl dovnitř do stodoly. Ozval se skřek a objevil se záblesk světla.

Gariadon poklekl k otci. Nedýchal. Na boku měl ošklivou dlouhou ránu. Otevřené oči hleděly do prázdna.

„Tati! TATI!“ chlapec ho popadl pod rameny a snažil se ho odtáhnout. „Táto, prober se!“

„Vem si to a běž!“ uslyšel elfův hlas, zastřený, jako by doléhal odněkud z dálky. „Gariadone! Prober se,“ cloumal s ním Gavain. „Jemu už nepomůžeš. Vem si to a běž do lesa!“ V ruce držel svoji čapku s mývalím ocasem. „Dělej! Uteč!“

Ze stodoly vyletěla zdeformovaná zbroj, hned za ní hlava rytíře. Napíchnutá na jeho vlastním meči.

Gariadon se nemohl hrůzou ani pohnout. Elf se postavil před něj, chytil ho za ramena. Vlasy měl slepené krví a potem, jeho pohled byl ale pevný. Podíval se Gariadonovi zpříma do očí, a aniž by pohnul ústy, řekl: Jdi do lesa! Hledej Celanor. Mrknul levým okem. Slova rezonovala chlapci hlavou.

Jdi do lesa… Hledej Celanor…

Zvedl se, sebral hůl a vykročil jako ve snách směrem k lesu. Šel.

Do lesa…

Nevěděl proč.

Celanor…

Šel.

Do lesa.

Neviděl, jak za ním vzplála stodola.

Celanor.

Neviděl, co se z ní vyhrnulo ven a zabilo jeho kamaráda Bjorka.

Do lesa.

Neviděl, jak to chvilku potom dostalo mlynářku Bertu, která nesla vodu k jeho hořícímu domovu.

Celanor.

Neviděl, jak Gavain střílel jeden šíp za druhým.

Do lesa.

Neviděl nic. Šel.

Za zády mu hořel celý dosavadní život. Spojovala ho s ním jenom dlouhá čára, kterou nechávala v čerstvém sněhu jeho pastevecká hůl. Šel jako ve snu. Neplakal. Necítil. Přešel potok. Korytem. Necítil chlad. Necítil smutek. Necítil strach. Nikdy se neodvážil vstoupit do lesa. Lesy byly chráněné. Patřily elfům, člověk do nich nesměl. A on byl člověk. Alespoň po otci. Sníh mu padal za krk. Necítil štipkavé vločky. Na hlavě ho hřála čepice s mývalím ocasem. Necítil teplo. Na obličeji ho svědilo bahno s krví. Nechal to být. Šel. V dálce za ním začalo svítat. Před ním se po celém západním obzoru rozprostírala černá silueta lesa. Necítil obavy. Čerstvý sníh zakryl jeho stopy, které tu mohly zůstat z předešlého dne.

Akron! Vzpomněl si a otočil se. Za kopečkem, který před chvílí přešel, ještě zářil požár. Na obzoru se objevila silueta. Podivná postava s obrovskými rameny. Nečekal na nic. Uklouzl na mokrém sněhu. Zvedl se. Necítil prsty. Vrhl se mezi stromy. Všude byla tma.

Do lesa.

Větvičky ho šlehaly do obličeje.

Celanor.

Kolem hlavy mu prolétl šíp s bílou letkou.

Do lesa. Další šíp už necítil.