Kapitola 4. Vagar
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
„Myslím, že by měl začít Gavain, byl tak nějak u všeho,“ řekla Morgana, když se Gariadon usadil na pátou stoličku donesenou ze své ložnice. Akron odmítl opustit pelíšek na rákosové rohoži, a tvrdě ve vedlejší větvové místnosti předstíral spánek. Kolem kulatého stromku, který byl vlastně stolem, seděli vedle sebe před rostlým krbem dva elfové a naproti nim teta Morgana s dryádou Fámou. Gariadon mezi nimi s očekáváním poslouchal, co se mu chystají říct.
„Tak dobrá,“ přikývl Gavain a přátelsky poplácal Gariadona po rameni, „zasloužíš si znát celý příběh. A protože už jsi v lidských měřítkách dostatečně starý, řeknu ti ho bez příkras, jak si ho pamatuji já.“
Morgana usrkla z hrnku, zkrotila neposedný pramen vlasů a podepřela si hlavu rukou v očekávání vyprávění. Fáma začala nervózně vrůstat do stolu a do podlahy svými šlahounky, sezení jí zjevně nebylo příjemné. Druhý elf, Ceirwan, se usmál, protáhl se, odložil si ruce za hlavou a s úsměvem poslouchal. Kromě Gariadona jako očividně jediný nevěděl vůbec nic. Jenže on je cizí, napadlo Gariadona a zahlodala v něm rozmrzelost. Nicméně zvědavost byla v tu chvíli silnější.
„Tak tedy… Před sto jedenácti roky, tedy pětapadesáti zimami, se narodil Vagar ab Silden, jak říkáme my elfové. Syn nikoho. Sirotek. Jeho rodiče byli mladí tuláci a nemluvně nechali mezi ovcemi ve stodole, kde ho našel ovčák jménem Gerond. Sám neměl žádné děti, a tak se opuštěného dítěte ujal. Já jsem byl tehdy ještě také dítě, neměl jsem ani třicet zim.“
„Cože? Vždyť to bys byl o třináct let starší než já teď! Děláš si legraci?“
„Ne, Gariadone, nedělám. My elfové počítáme čas jinak, také stárneme pomaleji. O dospělosti se mluví až kolem stošedesátého roku, tedy podle vašeho počítání, v osmdesáti letech. Když se to vezme kolem a kolem, v podstatě jsme vrstevníci.“
„Kolik ti vlastně je? Promiň… Otec říkal, že se na to nesmím ptát.“
„To je v pořádku. Otec se tě snažil chránit. Měli jsme dohodu, že z tebe musí vyrůst člověk.“
„Jakou dohodu? To jsem jako mohl být taky elfem? Nebo… mi měly rašit větve ze zad? Promiň matko, tak jsem to nemyslel… Neměli jste třeba pocit, že bych si to mohl rozhodnout sám?“
To bylo moje přání, chytila ho za ruku Fáma. Snažila se, ale větvičky jí z ruky nervózně vykukovaly. Gariadon položil svou ruku chápavě na její. Usmála se sevřenými rty. A byl to ten nejkrásnější úsměv na světě… Jsem mnohem starší než oba elfové tady v místnosti, i když to možná nevypadá. Zažila jsem časy, kdy bezohlední Královští upalovali náš lid na hranicích jako zlé duchy. Nikdy jsme nezapomněli na příkoří ani na naše sestry a bratry, kteří tehdy položili život. A tak jsem požádala Morganu, aby dohlédla na tvou proměnu. Měla tvůj vývoj usměrnit směrem k otcově větvi a ne k mojí. Chtěla jsem pro tebe bezpečný život. To je důvod, proč jsem odešla, než sis mě mohl zapamatovat. Lámalo mi to srdce, ale dělala jsem to pro tebe…
„Cože? To byl důvod, proč jsi k nám jezdila?“ vyštěkl, víc nahlas než zamýšlel, na Morganu. „Byl jsem tvůj pokus?!“
„Sedni si, Gariadone, a nemluv se mnou tímhle tónem,“ vyskočila a najednou to nebyla teta. V očích jí planul žár, z něhož chlapce zamrazilo. „To si vyprošuji.“ Čarodějka se opět posadila, uhladila si rukávy, divoké kadeře si odhrnula z očí a pokračovala: „Nikdy jsi nebyl žádný pokus. Nejsem amatér. Od začátku jsem dokonale věděla, co dělám. To za prvé. Za druhé jsem tvojí matce před dávnými léty slíbila službu. A Fáma mě požádala, abych se o tebe postarala a dopřála ti normální život. Dělala jsem všechno proto, abys ho měl co nejnormálnější. Nemáš tušení, jak se mi to příčilo. Pohrdám normálností. Vždycky jsem v tobě viděla potenciál, sílu, rozum, zvídavost. Ale taky jsem se snažila dodržet svůj slib. Protože jsem to pořád byla já, neudržela jsem se a alespoň jsem ti vyprávěla historii Ardeňanů. Dělala jsem z toho pohádky na dobrou noc, ale základ byl pravdivý a znám spoustu mudrců a učenců, kteří by za některé z nich dali kdovíco…“ Morgana se narovnala, nadechla se a pokračovala: „Teď se laskavě uklidni a poslouchej Gavaina, pokud chceš znát svoji pohádku.“
„Děkuji, Morgano,“ usmál se elf. „Ptal ses mě, jak jsem starý. Je mi osmdesát pět lidských let.“
Gariadon se zatvářil ohromeně a nemohl si nevšimnout, jak po sobě obě dámy potutelně mrkly.
„Jsem tedy sotva dospělý. V lidských měřítkách jsem jen o chlup starší než ty. Ceirwan je o dva roky, tedy jednu zimu, starší než já. Tvůj otec, Vagar, se narodil, když mně bylo pade… tedy dvacet devět lidských roků. Můj otec jako jediný elf v těchto končinách opouštěl Eliador, aby obchodoval s lidmi, jako později já. Napadlo tě někdy, proč jste jako jediní měli dveře směrem z vesnice a ne do vesnice?“
„Protože tam byla stodola, a blíž na pastviny…“
„Ne, protože tam byl les. Váš statek už od samého počátku vašeho osídlení obchoduje s lesním lidem a dodává nám tu nejlepší vlnu. Tedy dodával… Teď očekávám jistý výpadek,“ smutně se usmál.
„Já statek obnovím! Budu někde dělat čeledína a pak si znovu pořídím stádo a…“
„Obávám se, že to není dobrý nápad,“ zatřásla hlavou Morgana. „Ten démon nepřišel kvůli ovcím, a pochybuji, že šel po vašem statku náhodou,“ odfoukla neposednou loknu.
„Cože? Jakto?“ zarazil se Gariadon. „On na nás zaútočil? Schválně?“
„Vydrž, Gariadone, až skončím, možná to bude dávat větší smysl,“ pokračoval elf. „Jako dítě jsem mohl výjimečně jezdit se svým otcem. Obchodoval se starým Gerondem, jenž měl malého chlapce, Vagara. Během několika krátkých let Vagar vyrostl a začal vyzvídat. Proč mám jiné uši, kam vždycky jedu, proč se do lesa nesmí a podobně. Byl jsem tehdy asi jen o hlavu vyšší než on a často jsme si povídali a hrávali na pastvinách, zatímco naši starší se věnovali obchodu. Řekl jsem mu něco málo o elfech a on mi slíbil, že naše tajemství nevyzradí. Stali se z nás dobří přátelé, a je dost možné, že kdyby byl Vagar jiného ražení, bydlel bych dnes možná ve statku já…“ Gavain se smutně usmál, když se ve vzpomínkách vrátil o čtvrt století zpátky. Ceirwan ho jemně pohladil po rameni a usmál se na něj. Gavain se nadechl, zamrkal a pokračoval:
„To důležité se stalo, když mně byly sto dva roky. Vagarovi, myslím, dvaadvacet zim. Dlouho jsem odkládal cestu na zkušenou, protože jsem nechtěl odejít od svého nejlepšího přítele. Tady v Celanoru bylo vždycky málo dětí, a mezi elfy jsem kamarády neměl. Nakonec mě otec umluvil a já odjel na deset roků na jih, do města Alqualonde. Nikdy jsem si tam nezvykl. Moc elfů i lidí, často někam spěchali, pořád někdo křičel… Ale na sportovním stadionu jsem poznal Ceirwana. Sblížili jsme se a já ho přesvědčil, aby jel se mnou na sever a stal se tu hraničářem. Po návratu jsem ho chtěl představit svému příteli Vagarovi, jenže ten nebyl doma. Ovce se pásly daleko na severu a starý Gerond ležel nemocný v posteli. Když mě uviděl, puklo mu srdce. Později jsem pochopil proč. Díval jsem se noc co noc z okraje lesa. O necelý desen později se objevil Vagar. Přišel od jihu podél lesa. Velikým obloukem, aby nepotkal nikoho z vesnice. Byl pohublý, oči propadlé, zjevně opilý. Nesebral jsem tehdy odvahu. Sledoval jsem ho tak několik měsíců. Po Gerondově smrti se zdržel na pár dní doma, ale jinak to bylo pořád dokola. Vždycky mizel a po několika dnech se vracel opilý a špinavý. Pak se Ceirwan stal hraničářem a přesvědčil mě, abych Vagara přivedl. Že zjistíme, co se děje. Jedné noci, když se vracel, jsem ho odvlekl na kraj lesa. Nepoznal mě a nechápal, co se děje. Dotáhl jsem ho pod dub, kde hlídkoval Ceirwan. A tehdy jsem poznal Fámu.“
Dryáda se usmála a mírně pokynula hlavou, aby pokračoval.
„Vždycky jsem miloval pohádky o vílách ze stromů, ale upřímně jsem na ně nevěřil. Tu noc, kdy jsem tvého otce přivedl do lesa, jedna pohádka vystoupila přímo ze stromu přede mnou. Ze země pod Vagarem vystřelily šlahouny rostlin a spoutaly ho. To už jsem ani já netušil, co se děje. Fáma mi vysvětlila, že z něho vycítila démonickou energii a nemohla ho pustit dál.“
Gariadon se nadechl, aby něco řekl, ale elf ho jemným gestem ruky zastavil a přikývl.
„Když Vagar vystřízlivěl, prozradil nám, že se účastnil nějakých rituálů s uctívači démonů. Žádali krev a víru svých účastníků, za odměnu jim dávali alkohol a jídlo. Černý řád,“ odfrkl znechuceně, „zvrhlá sekta fanatiků. Temná magie se vsákla do mého kamaráda a otrávila ho. Fáma tehdy spojila síly s ostatními dryádami a jed z něj odstranily. Vagar se sedm dní a nocí zotavoval na okraji lesa, spoutaný lesními šlahouny, které mu čistily krev. Když byl zase sám sebou, přiznal se, že se k sektě připojil omylem. Hrozně se za to styděl, protože naletěl pocestnému, který mu věnoval lahev medoviny. Uvěřil, že existuje místo, kde dostane medovinu jen tak. Medovinu sice dostal, ale rozhodně ne jen tak. Jak se jednou upsal, nemohl pryč. Zavázal se krví, a tedy životem. Když ho uctívači vystopovali až do vesnice, dozvěděli se jen to, že se Vagar už dlouho neukázal. Jeho stopa končila na kraji lesa. Jenže do Eliadoru se nikdo neodváží. Nebo nepřežije. Po pár dnech táboření na břehu potoka zmizeli. Vagar, už s čistou hlavou, dlouho oplakával ubohého Geronda, který musel kvůli jeho lehkovážnosti umírat sám. Myslím, že si to nikdy úplně neodpustil…“
Elf se odmlčel a nalil si zlatavého nápoje. Gariadon čekal, jestli už může mluvit, ale z pohledů ostatních pochopil, že ještě není konec. Dryáda Fáma mu položila ruku na rameno a usmála se na něj. Vypravěč se napil, nadechl se a pokračoval veselejším tónem:
„Během zotavování se ale Vagarovi stalo něco, co nikdo nečekal. Zamiloval se do tvojí matky. Byla to ta láska z dávných příběhů a písní. A vydržela jim spoustu let, možná až do včerejška. Vagar v té době trávíval velkou část dní i nocí u lesa dlouhými procházkami a rozmluvami s Fámou.“
Fáma sklonila obličej a začervenala se, pokud se to tak dá nazvat.
„Několikrát se pak i Fáma vydala za ním do vesnice. Vždycky v noci, zahalená pláštěm. Ale lidé si stejně šuškali. O to víc, když ses narodil ty… A tehdy začala do vesnice jezdit bylinkářka z východu jménem Morgana. Aby nevzbudila nežádoucí pozornost, léčila lidi a předstírala, že je obyčejnou čarodějkou. I když je samozřejmě mnohem víc. Brzy se rozneslo, že tvou skutečnou matkou je ona, a tím se drby utišily. Byla sice cizinka, ale aspoň člověk a pomáhala místním… Tvá skutečná matka tě celé léto kojila svojí mízou, ale pak se o Samhainu natrvalo vrátila zpátky do svého dubu. Přísahal bych, že toho večera přibyla na jeho kůře spousta vrásek… A dál už to znáš. Dneska je ti třicet pět roků, tedy sedmnáct let, jsi v podstatě dospělý. A neboj se, nejsi sám… Máš nás, Morganu, Fámu… Pokud budeš chtít, rádi ti poskytneme útočiště. Tvoje matka už nám pomohla zahojit tvoje pohmožděniny a zklidnit tvou mysl… To, co jsi včera prožil, nezažije člověk každý den. Musel jsem na tebe použít Příkaz, moc se za to omlouvám. Ceirwan řekl, že to je neetické, ale potřeboval jsem tě dostat z vesnice do bezpečí. Proto jsem ti dal i svoji čepici, aby Ceirwan nestřílel…“
„Já ale myslel,“ vložil se s přízvukem do hovoru Ceirwan a protáhl si ruce, „že je nájezd do Eliador, že ty Gavainovi ublížil. Nepoznal tě. Ale nechápu, jak tě moje šíp netrefil? Bum před tebou! Fámo, to dryád magie?“
Dryáda pomalu zatřásla listím na znamení, že nikoli.
„To bude moje vina,“ začísla si loknu čarodějka a dopila svou sklenici. „Když byl Gariadon malý, vytetovala jsem mu na rameno ochranný obrazec. Elfské šípy ho nemohou zranit. Tušila jsem, že dřív nebo později se vydá do lesa a věděla jsem o vašem paranoidním přístupu k cizincům.“ Střelila pohledem po Ceirwanovi, který jen omluvně pokrčil rameny. „Zjevně jsem ale podcenila fakt, že Gariadonova krev by mohla časem kouzlo umocnit. Takže teď není jenom neprůstřelný, ale ještě ke všemu se elfské šípy rozletí na tisíc kousíčků!“ Morgana poslední slova skoro vyvýskla nadšením. Kdyby ji Gariadon neznal lépe, přísahal by, že na stoličce radostně poskočila.
„Na to, že ho to málem zabilo, vypadáš celkem spokojeně sama se sebou,“ podotkl mladší elf.
„Ale tu tu,“ mlaskla samolibě Morgana, „to je nesmysl, Gavaine. Zabilo? Maximálně trochu pochroumalo, kdyby ho výbuch odhodil na něco tvrdšího. To kouzlo jasně definuje, že Gariadona nezraní elfský šíp… Nedá se s jistotou předpokládat, jak přesně to zafunguje. Možná kouzlo umocnil stres, který v tu chvíli prožíval, případně, jak už jsem říkala, jeho smíšená krev,“ pokrčila rameny.
„Když to říkáš,“ zamračil se rodinný přítel Ab Sildenů, „nicméně, pokud jde o moje vyprávění, tohle je tak nějak všechno,“ usmál se na chlapce soucitně elf Gavain, obchodník s vlnou.
Gariadon dlouho mlčel. Uvažoval. Usrkával zlatavý čaj ze skleněného kalíšku, zpracovával zážitky minulých dní a zjištění, která se na něj před chvíli navalila jako brzký podzimní sníh. „Takže…“ začal pomalu, „táta se zapletl se sektou uctívačů démonů… A o nějakých osmnáct let později ho napadne a… zabije… démon… To nevypadá jako náhoda… Mohlo jít o mstu? Nějaký krevní… dluh?“
Morgana se významně podívala na Gavaina. Elf se zamračil a vrátil čarodějce její škleb. „Pah?!“
„Nic, říkala jsem, že je inteligentní… Jistě po matce,“ spiklenecky mrkla na dryádu.
Fáma se podívala na Gariadona a znovu ho chytila za ruku. Říkali jsme si, pokud s tím samozřejmě budeš souhlasit, že by bylo nejlepší, abys teď nějaký čas zůstal tady, v Eliadoru. Alespoň než Morgana zjistí, co se stalo, a jestli se třeba ten démon nevrátí. Eliador chrání stará kouzla, my dryády a spousta dalších opatření, která by měla zamezit jakýmkoli útokům zvenčí. Co si o tom myslíš, synu?. Na chvilku se vpil pohledem do jejích zlatavých očí, až měl dojem, že se celá zazelenala. Sám se trošku zasněně pousmál. Pohled na maminku ho vracel do nejkrásnějších vzpomínek, které si nevybavoval.
„Děkuju vám za všechno,“ začal neobratně a zvedl se, „musím si všechno urovnat v hlavě… Zatím tady zůstanu s Akronem. Mimochodem, my jsme na stromě, ne? Jak se sem dostal pes?“
Gavain se vedle Gariadona zvedl. „Inu, po schodech… Kolem kmene roste točité schodiště až sem nahoru, tudy se chodí ven…
„Chápu… A děkuju i za Akrona.“ Gariadon byl celý zmatený, a tak se rozešel, aby elfa objal. Pak si vzpomněl, co ho učil otec a zakryl si levé oko v uctivém pozdravu.
Gavain se jen zasmál, mrkl na něj svým levým okem a přátelsky ho poplácal po rameni.
Gariadon se ještě jednou usmál na svojí vílí maminku, kývl na ostatní a prošel vyšívaným závěsem zpátky do vedlejší místnosti. Akron ležel na rohožce a bedlivě jeho příchod sledoval. Jakmile se Gariadon schoulil do klubíčka na lůžko, Akron mu skočil k nohám. Dvě klubíčka, člověk a pes, ležela teď vedle sebe na rákosové posteli. Gariadon svého chlupatého parťáka ani nenapomenul. Byl rád za jeho přítomnost. Od vedle slyšel tiché hlasy. Oproti nim se však jeho vlastní myšlenky zdály hlasité a divoké jako letní bouře.
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.