Kapitola 5. Luvain
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Les byl tichý a vlahý. Neslyšel zvuky lesa, jen jakýsi vzdálený vysoký tón, jímž rezonovaly okolní stromy. Byl to jiný les. Listnatý a velmi starý. Kráčel bosky po hustém mechu. Každým krokem cítil, jak se hluboko v zelených polštářcích skrývá vláha z četných dešťů. Cítil se bezpečně, ale nesvůj. Byl tu nový. Avšak ne nepatřičný… Celé mu to připadalo, jako dávno zapomenutá vzpomínka. Něco důvěrně známého a přitom zcela cizího. Jeho neklid se ještě prohloubil, když zjistil, že není v lese sám. Ucítil stovky bytostí, které ho vnímaly. Nedokázal je rozeznat. Myriády energií se svým bytím dotýkaly jeho. A pak ještě jedna. Jedna jiná. Výraznější. Ne nadřazená, ale silnější, mocnější. Důležitá. Jako srdce. Zásadní pro všechny ostatní, ale samo o sobě neúčinné. Ta síla byla ukrytá. Přesto věděl, že ho sleduje. Uvědomuje si jeho přítomnost. Možná ho zkoumá, možná pozoruje. Kráčel pomalu dál stinným hvozdem. Bosé nohy si užívaly chladné šimrání mechu. Došel k prastarému jasanu. Kmen měl širší než chalupa, v níž bydlíval. Rozložité větve se protahovaly korunami dalších stromů a vrchol mizel tak vysoko, že ho nebylo možné skrz větvoví spatřit. Neváhal dlouho. Poklekl před králem stromů. Pak, v jediný rychlý záblesk, zahlédl dvě zlaté oči. Jen ty oči uprostřed ničeho. Hřejivý pohled se zdál přátelský. Povědomý.
Oči mrkly.
Nastala tma.
Procitl.
Gariadon seděl u mramorové kašny na palouku, místní obdobě náměstí. Pozoroval vodu, která stékala po detailně propracovaných křivkách dívky z květů. Chodil sem od svého příchodu do lesa každý den… Stromové město na první pohled vůbec nepůsobilo jako město. Staleté, možná starší, stromy elfové využívali místo domů a mezi jejich korunami často visely chodníčky či mosty. Na zemi se odehrával jen společenský život, tedy v podstatě nic… Život tu byl až nesnesitelně klidný, jako les sám. Ale přesně to vlastně teď potřeboval. Elfové na něj zpočátku pohlíželi s krajním podezřením, které se po pár dnech zbytečných úsměvů přetavilo v okázalou ignoranci. Dávali mu tiše najevo, že sem nepatří… Gariadon byl rád, že měl k dispozici zrovna kapitánův starý strom se schody. Nejen proto, že stál stranou, ale také si neuměl představit, že by Akron šplhal po laně do některého z menších.
Prvních pár dní přespávala Morgana s Gariadonem v Ceirwanově služebním domě. Přes den jezdila pátrat do vesnice. Nezjistila však nic zajímavého. Démon té noci zabil několik vesničanů, mezi nimi i jeho kamaráda Bjorka, ovčácký statek srovnal se zemí, před úsvitem zmizel a od té doby se neobjevil. Gariadona prohlásila čarodějka za oběť démona a po čtyřech dnech marného pátrání se rozloučila. Prohlásila, že se vydá do svého Laboratoria, a zapátrá ve starých spisech. Elfský obchodník Gavain odjel už dva dny před tím pátrat po novém dodavateli vlny. Fáma se musela vrátit zpátky do svého dubu ještě první večer. A Ceirwan většinu dní spal v Gavainově strom-domě a za nocí hlídkoval na hranici lesa. Při svých občasných návštěvách se snažil s Gariadonem mluvit, ale neznal lidské zvyky a obecná řeč mu nešla, takže jejich hovory byly většinou krátké a plné rozpačitého mlčení. Přesto si jich Gariadon vážil. Měl díky Ceirwanovi pocit, že není sám. Kapitán hraničářů si také velice oblíbil Akrona a posledních pár dní chlapce zajímalo, jestli nechodí na návštěvu spíš kvůli psovi…
Gariadon nestrádal. Po prvním desenu začal znovu vnímat svět kolem sebe. Černý opar, který po otcově smrti visel před jeho očima, se rozplynul jako ranní mlhy. Ty se nicméně zrovna v lese držely celkem dlouho. Jak se pomalu rozkoukával, začala mu chybět smysluplná činnost. Byl sice zvyklý celé dny ležet na pastvinách, jenže tady všichni něco dělali, nikdo tu nebyl zbytečně. Elfové se pohybovali pomalu a rozvážně, nevládl tu shon ani zmatek. Panoval tu řád a práce. A on mezi tím vším postrádal smysl. Malý mrzutý človíček, který přišel do lesa oplakávat tatínka, nechat se živit od cizích a bydlet si jako pán v domě se třemi ložnicemi. Celý život byl zvyklý spát s otcem v jedné komůrce a v druhé mít všechno ostatní. Připadal si najednou trapně, neužitečně. Chtěl proto pracovat, pomáhat. Jenže nesměl ani opustit okraj města Celanoru. Prosil Ceirwana, aby ho vzal někdy na hlídku, ale Ceirwan pokaždé odmítl s tím, že nemá potřebný výcvik.
„A co kdybych si ten výcvik udělal?“ zeptal se asi v polovině druhého desenu Gariadon.
„Výcvik,“ zasmál se laskavě Ceirwan a protáhl se, „na dlouho to. Deset zim… To už ty pomalu stařec. Hraničář být mladý, obratný. A silný. Ehm, ty… ne slabý, ale… Nemá smysl. Služba na dvě stě roků, stovku zim. To vy lidi dávno mrtvola.“ Elf pokrčil rameny a podrbal Akrona za uchem.
„Tak co tady mám dělat? Nejsou tu děti, ani zvířata. Všichni jen chodí sem a tam s vážným výrazem a dělají, že mě nevidí. Nikdy jsem se necítil tak zbytečně. U řeky ani neroste rákos, abych si vyřezal píšťalku. Hůl jsem si umyl už tolikrát, že je snad bělejší než když byla nová. Plavat v tom proudu nemůžu. Nikdo mě nenechá nic dělat. Morgana je pryč už desen, to víc, dvanáct dnů asi, už nemám ani pojem o čase… A navíc nevidím na nebe a je mi z toho úzko,“ zakabonil se Gariadon.
„No tak já něco vymyslet,“ pokrčil rameny Ceirwan, „já přece penadur…“
Druhý den ráno bylo Gariadonovi umožněno se připojit k mladým cvičencům v táboře na východním okraji Celanoru. Měl ohromnou radost, když mu to Ceirwan ráno řekl. Ještě když ho vedl na cvičiště, strašně se těšil. Akron musel zůstat doma, ale Gariadon věděl, že to zvládne. Chlad kousal do uší, ale na cvičišti už bylo všech osm mladých elfů oblečených v tmavých kalhotách a přiléhavých pružných košilích. Gariadona napadlo, že mají za sebou mnohem víc zim než on, ač všichni vypadali mladší. Ceirwan k nim promluvil v elfštině a položil ruku Gariadonovi na rameno. Mladíci se tvářili překvapeně, ale viděl, že mají k mladému kapitánovi úctu. Všichni si zakryli levé oko na znamení, že rozuměli. Ceirwan pak odešel a Gariadon zůstal sám mezi cizími chlapci. „Ahoj,“ zamával nesměle. Ostatní na něj upřeně hleděli, jakoby šlo o nějaký neobvyklý úkaz. Gariadon neuměl elfsky. Z hovorů mezi Gavainem a Ceirwanem nestihl pochytit vůbec nic a jinak se v jeho přítomnosti nikdo elfsky nebavil. Za jeho zády se ozval hlubší cizí hlas.
„Takže ty se s námi teď budeš učit, hm?“ Byl to starší elf s tmavými vlasy ulíznutými dozadu a za uši. Jeho přízvuk nebyl tak silný jako Ceirwanův, ale lidská řeč mu zjevně nebyla příjemná. „To jsem zvědav, jak dlouho vydržíš. Stoupni si támhle, mezi Gewina a Luvaina,“ ukázal na dva mladé elfy vzadu. Pak promluvil k ostatním elfsky. Všichni kývli hlavou a zakryli si levé oko. Začal trénink. Gariadon musel kopírovat pohyby ostatních, protože nerozuměl ani slovu z pokynů, které dával Darion. Tak nejspíš znělo jméno staršího elfa, protože to bylo nejčastější, co říkali mladíci, když na něj mluvili a kladli mu doplňující otázky. Gariadon si připadal neohrabaně. Měl na sobě svojí košili, která sice byla vhodná na ležení u ovcí, v tréninku mu ale často překážela, tahala ho nebo škrtila. Kabát shodil už ráno. Celodenní cvičení se podobalo nějakému zvláštnímu tanci. Pořád se jen nějak otáčeli a protahovali. Dělali různé úkroky, obkroky a přeskoky. Používali různé části těla a při každé pozici museli zapojit nějaké jiné svaly. Gariadon objevil i ty, o kterých netužil, že je má. Sledoval, s jakým zápalem a precizností se mladíci snažili a nechtěl zůstávat pozadu. Připadal si oproti nim jako kus prkna, ale bavilo ho to. Těšilo ho, že se nemusí bezcílně poflakovat po městě a čelit lhostejným pohledům. Večer se šli společně vykoupat na západ k říčce. Na rozvodněném břehu to klouzalo, ale voda příjemně chladila namožené svaly.
Když se po koupeli rozešli, jeden z mladých elfů, světlovlasý Luvain, ho zastavil. Chytil ho za rameno, upřel na něj své zelenkavé oči a něco mu řekl elfsky. Když viděl, že Gariadon nechápe, řekl se silným přízvukem: „Dobrý,“ ukázal na něj a usmál se. Gariadon se na něj taky usmál a zakryl si levé oko. Elfské gesto úcty mu pomaličku přecházelo do krve a zdálo se mu najednou úplně přirozené. Mladý elf mu gesto oplatil a poplácal ho po rameni. Pak se ho ještě na něco zeptal, což Gariadon pochopil jako „Přijdeš zítra?“ a s úsměvem zakýval hlavou. Luvain se rozzářil a zvláštně na něj mrkl. Večer Gariadon všechno nadšeně vyprávěl Ceirwanovi. Té noci neměl hlídku a připravil mu večeři – sušené ovoce a ořechy s bílým krémem, který trošku připomínal ovčí sýr. Ceirwan ho s úsměvem sledoval, jak hladově hltá a drbal za uchem jeho flekatého čtyřnohého společníka. Pak se zvedl, popřál mu dobrou noc a vzal Akrona vyvenčit. Gariadon spokojeně usnul.
Ráno dalšího dne cítil Gariadon všechny svaly a rozhodně se mu nechtělo vstát před svítáním. Nechtěl ale zklamat Ceirwana ani porušit své slovo, které dal včera mladému Luvainovi. A rozhodně netoužil po návratu k bezcílnému bloumání… Už z dálky ho Luvain nadšeně zdravil a něco mu na něj křičel. Ceirwan mu to přeložil jako „Nemyslel, že ty vrátíš.“ Gariadon ani necekl o tom, že všechny svaly v jeho těle pálí jak slavnostní ohně, a že by raději spal. Chlapci mu věnovali nějaké své staré cvičební oblečení – přiléhavé tmavé kalhoty a světlou tuniku ze látky, která se těsně obepnula Gariadonovi kolem těla. Pevně držela, ale přitom byla pružná a rozhodně neškrtila. Zvláštní boty s mezerou mezi palcem a ukazováčkem se ukázaly být velmi pohodlné především při cvičeních na balanc.
„Diolc,“ poděkoval jim dojatý Gariadon a přidal se k nim hned jak se převlékl.
Toho dne je cvičil sám Ceirwan. Gariadonovi některé věci zkoušel překládat, ale když viděl, že se chlapec chytá ostatních, pokračoval dál jen elfsky. Ceirwan si zcela zjevně liboval v různých výdržích a nehybných pozicích. Gariadon nechtěl dát najevo, jak moc ho to bolí, ale jeho klepající se tělo to na něj stejně prozradilo. „Gariadon, když bolí, dělej přestávky. Musíš svalům dát odpočívat, nějaký čas. Jinak zničíš je. Přemožený sval praskne. Horší bolí. Není cywilydd, když neumíš, co ostatní za roky výcviku…“
Gariadon s mladými hraničáři od toho dne cvičil každý den a pomalu se zlepšoval. Zvolna začal chápat některé pozice, které dělali. Nesly názvy jako Stojící jelen a Letící sova, nebo třeba Číhající zajíc. Ta poslední byla obzvlášť bolestivá. Spočívala ve stoji na rukou, zatímco nohy byly zkřížené pod tělem, ale nesměly se dotýkat země. Se světlovlasým Luvainem se brzy stali přáteli. Mladý elf pocházel z jihu a občas spával s ním v Ceirwanově stromovém domě, aby nemusel zůstávat v táboře v hamace. Obzvlášť za deštivých nocí to nemohlo být nic příjemného. Luvain si rovněž oblíbil Akrona a ve volných dnech ho společně chodili venčit. Gariadon se díky novému kamarádovi postupně učil elfsky a po čase už nepotřeboval ani pomoc Ceirwana s překladem. Bavili se spolu o všem možném… Nejvíc o svých životech před Celanorem. Luvain pocházel z rodiny bohatého kupce v Alqualonde a údajně měl krev prvních elfů. Moc o tom nemluvil, ale Gariadon si nemohl nevšimnout, že je na to poněkud hrdý. Těšilo ho, jak se Luvain zajímal o lidské zvyky i jeho předchozí život, ovce a pastevectví. Když se dozvěděl o smrti Vagara, zazpíval Gariadonovi tesknou tryznu, kterou elfové vzdávají holt svým zemřelým. Gariadona se píseň dotkla, až mu vyhrkly slzy.
„Nikdy nelituj svých slz. A neskrývej je,“ řekl mu toho večera Luvain a jemně mu podepřel bradu. Palcem mimoděk setřel kamarádovi slzu z tváře. „V citech je síla a cítit je v pořádku. Bez toho bys byl jen skála. A nikdo nechce být skálou…“
Ta slova se Gariadona hluboce dotkla. Dlouho mu zněla v hlavě a cítil, že Luvain není jen milý, ale také velmi moudrý. Byl na světě skoro tak dlouho, jako jeho vlastní otec. Přesto se vedle něj Gariadon necítil hloupě. Jisté chování v chlapcově projevu ho konejšilo, snad i těšilo. Měl po dlouhé době zase někoho, s kým může sdílet. A bylo to příjemné. Luvain se za něho později přimluvil u Dariona a bylo jim dovoleno společně vycházet i za okraj města. Nikdy se ale nedostali příliš daleko. Tiché zašustění větví nad jejich hlavami bylo jasným znamením, že výprava končí. Chlapci hádali, zda je to z důvodu bezpečnosti nebo jde o nějaký trénink disciplíny. Gariadon si byl jistý, že to je kvůli němu. Ale, jak velela tradice, mladí se na nic neptali a už vůbec nezpochybňovali nařízení starších. V tréninku a přátelství ubíhal čas rychle, a Gariadonovi ani nepřišlo, že už se pomalu blíží léto…
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.